Paris, Texas

Paris, Texas - obrázek

Paris, Texas - obrázek

Výlety do okolí Parisu a jedna pikantní historka z restaurace.

Paris, Texas

Jedno odpoledne po práci, jsme přemýšlejíce kaj zas vyrazíme na prohlídku těch úžasnejch spojenejch statů, jsme došli k závěru, že najít v této lokalitě zajímavé místo, je jako hledat střízlivého u Hrušků. Lidé v práci jsou taky trochu mimo. Nikdo z námi oslovených nám nebyl schopen dát tip na výlet o orientaci v mapě nemluvě. Texasané jsou tak trochu vidláci, řídící své pětilitrové traky maximálně na hranice svého státu, protože si asi myslí, že za ním je oceán. Pokud to tak není, omlouvám se za kritiku, ale mě to tak připadá. Dle mapy jsme si teda našli přehradu a státní park asi sto kilálů od Parisu a hned po popracovní hygieně jsme vyrazili tím - severní směrem. Již od rána pršelo, ale my naivně doufali, že se to snad roztrhá, či tomu ujedeme. To jsme ani nemohli, protože bylo zataženo od Miami po Los Angeles. Přesto jsme se obtěžkáni kěšu oříšky, sušeným hovězím, plechovkami koly a nikdy nechybějícím pivem vydali na cestu. Hošek se vytasil se svým novým rybářským prutem, který našel v neděli v Beavers Bend, kajsi v řece. Jestli ho fakt našel, či ho vymlátil z amerického rybáře na břehu ví jen on. V každém případě jsme se těšili, jak on vytáhne metrovou štiku, polejeme ji americkym pivem a po česku opečeme. Těsně před cílem opravdu přestávalo pršet a my u vstupu do parku vypouštěli břichem ohřáté pivo do kaluží pod stromem. Já si všiml, že na větvích rostou jakési zajímavé plody. Takové zelenožluté koule velikosti většího pomeranče s povrchem šestnáctiletého puberťáka napadeného silným akné. Jeden plod jsem teda utrhl, prohlížel a očuchával, ptajíce se zdali někdo neví co to je. Nevěděl to nikdo, ale Michal se hned ujal rozboru, sebral mě ten poklad a rozjebal ho o silnici, prý abychom zjistili co je vevnitř. Byla tam taková měkká dužina a semena. Ani to nevonělo, ani to moc nesmrdělo. Já s Lebedou jsme to hned ošahali a ochutnali. Hovno z toho, taxem to vyhodil do keře. Asi po minutě mě ale Lebeda upozornil ať si čuchnu k rukám, že mu smrděj jak od scanek. No jo, blee, co to je za posranej vořech. Smrděl jsem jak po odběru moči nemocného kocoura a jal se umejt do kaluže, abych to se sebe rychle smyl. Po vymáchání rukou v na první pohled čisté kaluži, mi Slezinka oznámil, že to je přesně to místo, kam vypustil těch pět budweiserů, co prve na zadním sedadle vysál. Nebylo ale kde už se znova umýt, taxem si ruky jen oklepal a doufal že to nebude tak hrozný.

            Zajeli jsme až na břeh přehrady, dali si po butilce a Hlošek šel nahodit na toho dravce. Nic moc ale nebralo, poprchávalo a navíc se mu háček zasekl kajsi za kořen a že to je silnej kluk, urval ho a měl po rybaření. Sedli jsme teda zase zpátky do auta a jeli hodinu zpátky z výletu dom.

            Následující odpoledne, poučeni z nezdaru předešlého dne, jsme vybrali pouze nevzdálenou destinaci centrum Parisu. Paris se toto město jmenuje asi pro to, že zde mají stejnou Eiffelovku jako v Paříži, akorát s tím rozdílem, že má asi sedm metrů, je posvařovaná z lešeňovek, čímž se stává z Eiffelovky ohromující, Eiffelovkou trapnou a aby tomu všemu ještě Amíci nasadili korunu a podtrhli tak svou tupost a nevkus, nasadili na její špičku plechový kovbojský klobouk. Tato lahůdka se teda stala naším dalším cílem.

            Po cestě k ní jsme se ale ještě zastavili v centru města. Uvítalo nás v usa zřídka kdy vídané čtvercové náměstí s velkou snad mramorovou kašnou uprostřed. Kolem staré neudržované domy. Mnohé z nich již léta opuštěné a řádně zpustlé. Vybledlé cedule FOR SALE, zaprášené dveře a děravé střechy jen dodávaly na depresivnosti tohoto místa. V některých výlohách byly staré krámy, co tam zbyly po opouštění, v jiných jen nánosy prachu, v dalším kostry mrtvých holubů, či kakance od miší. Takto ale nevypadalo pouze náměstí, ale i ulice okolo, kam jsme jen dohlédli. Bylo to jako město duchů, opuštěné po nějaké morové epidemii. Sem tam funkční krámek, banka, hospoda. Pochodili jsme pár minut, poblahopřáli si že jsme češi a že můžeme žít v naší krásné zemi, sedli do auta a odjeli na Eiffelovku. Cestou jsme viděli čtvrti a domy přesně korespondující s náměstím. Polorozbořené dřevěné domky, podpírající kůly, aby se nesesuly, když jim na střechu skočí konipas. Kolem bordel že i Hanzlík ze Slavností sněženek je břídil, hlavně že před každou tou rujnou stojí nové nablejskané auto. Těmito troskami lemovaná cesta nás dovedla kolem vězení, továrny na zvířecí žrádlo, drtičkou na pneumatiky volně stojící pod stromem a nádražím až ke slavné věži. Vypadalo to přesně jak jsem popisoval, posvařená minikopie Eiffelovky s plechovým kloboukem. Každej jsme se u ní vyfotili a vydařený výlet ukončili odjezdem na večeři.

            Chtěli jsme se stavit ve Steak housu, kde si sám vybereš kus hovězího, který si buď sám, či kuchař opečeš na roštu. Budova z venku sice solidní, ale jinak to byl pajzl typu fast food Mc Donald, což jsme jednohlasně odmítli. Zapadli jsme teda do restaurace Chilis, kde jsme se předminulý večer solidně přežrali. Při našem hodování tam hned vedle nás posadili dva naše české kamoše, kterým služebka končila a byli si dát poslední večeři před odletem. Nás hned napadlo, že na ně uhrajem narozeniny. To se číšníkovi řekne, že tenhle kolega má dnes narozky, že mu chceme udělat překvapení, koupí se mu malý desert a celý personál lokálu mu přijde poblahopřát včetně šéfkuchaře. Ve skutečnosti to je ale nesmírně trapný americký zvyk, kdy se seběhnou ty dolarůlačné americké hyeny a nesouce dortík s ohňostrojem zpívají na plný koule Happy Birthday tooooooo Youuuuuuu. Hosté kolem se koukají tleskají, ti otrlejší ač neumí zpívají také a dělají jak je strašně bere, že nějakej cízí vocas má narozky. Ukazují při tom své vybělené úsměvy a přetvařují se, až jim z toho leze z prdele tasemnice a bleje do kýble na buráky. Ten dotyčný se zatím hambou propadá, ale dělá jak je překvapený a celý dojatý. Tohle připravit skromnému, slušnému čechovi je pomsta nejvyššího kalibru. Přesně tohle jsme naplánovali na kolegu Romana, který si v poklidu užíval svojí poslední americké večeře a spokojeně usrkával Coronu s citronem. Šej jsem tedy za naší servírkou až do kuchyně, tam jí ho přesně popsal, vysvětlil kde sedí, objednal dortík z bílé čokolády se zmrzlinou a projevil přání oslavy čtyřicátých narozenin, ačkoli je mu asi třicet pět. Všechno odkejvala a já se usadil spolu s partou škodolibých komplotérů a s připraveným foťákem čekal až to vypukne. Servírka nám ještě přinesla jednu rundu, a ujistila se o koho jde, aby nedošlo k trapnému omylu a nepoprala někomu jinému. Chvíli byl klid, ale pak se rozrazili dveře z kuchyně a skrzevá ně vyběhla smečka servírek s hořícím dortem a hulákajíce na celej výčep Happy Birthday to you. Lidé se začali otáčet, hledat tóninu na zpěv, přesně jak to má být. Jenže ty krávy místo k Romanovi přišly k našemu stolu a tam chtěli rozjet tu úžasnou estrádu. My všichni čuměli jak Niki Lauda na prasečí kůži a nestačili se divit co je tohle za pitomou husu. Já jí ukázal, že u nás nikdo narozky nemá, že jsme se jasně domluvili na támhle tom gáji vedle. Ten ale když viděl jak tam tu tupou partu posílám, zvedl se a utekl na záchod. Skvadra s IQ vagónu tupých korčulí stáhla ocasy, vzala si ten svůj dortík a schlíple se odšourala zase zpátky do kuchyně. My jsem nemohli najít ty vhodné nadávky, jaxme byli vytočený z toho, co ten národ umí všechno dojebat. Holka asi pochopila, že s náma už ani útrata, ani zábava nebude, tak nám přinesla účet. Jednohlasně jsme odsouhlasili diško v minimální výši. Jen pro porovnání při účtu 200 torarů, by měla dostat 20-25 tolarů diško. Dali jsme jí tři. Do té restaurace už jít nemůžem, tam by naší partu Kazachstánců za ty tři doláče zabili mačetou.

                                              fotky k článku

 

03.02.2013 19:59:43
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one