12.10.2008 – Beavers Bend, první výlet

12.10.2008 – Beavers Bend, první výlet - obrázek

12.10.2008 – Beavers Bend, první výlet - obrázek

V předklonu se snažím chytit naději na druhý dech, když mě míjí horskej nosič s pulkou tesca na zádech. Řekne servus vyrovnaně, ošlehanej barbar, nemám tu co pohledávat, já chci zpátky na bar.

        Ráno jsem vstával před sedmou, vypláchl se hubu slivovicej a valil na snídani. Skoro všichni už tam byli, protože se na nich podepsal časový posun a od pěti čuměli do stropu a nemohli chrápat. Narvali jsme se sladkým kafem, přeslazenýma koláčema a extrémně přecukrovanýma mafinama. Mrkli jsme do mapy a odsouhlasili první výlet, asi stodvacet kiláků severovýchoně, do Beavers Bend State Park, Oklahoma. Nasedli jsme do našich Fordů, naladili satelitní rádio a v pětadvaceti stupních upalovali na severovýchod. Celý Texas je pravděpodobně největší prdel na světě, protože to co jsme viděli, hrubě nekoresponduje s vymaštěnejma filmama od warner bros. Cestou jsme míjeli jen pastviny, roviny, pasoucíse steaky a bílým plotem lemované farmy s děravou střechou, bordelem okolo, jak by tam žili ty největší prasata a úchylové. Krámů všude okolo, roztřískanejch aut, traktory zarostlé do křaku, obracečky na seno rezatý jak lišaj. Cesta na západ nebude vždy tou spravnou volbou jaxi mnoho lidí myslí. Jediným zpestřením bylo jezero jižanského / močálového typu, přes které jsme přejížděli. Těsně před koncem, jsme se zastavili doplnit kalorie ve Wallmartu, kde jsme dokoupili koly, piva a nějakou sváču.  Pak už fofrem do Beavers Bend resort, kde jsme měli naplánováno půjčit s kanoe a prošmejdit tam část řeky.

Dorazili jsme tedy do visitor centra, kde mají parádně zpracované mapy a veškeré info o regionu, aby ty šťastné americké rodinky co sem jezdí jednou za rok nemuseli nikde bloudit a tápat. Sebral jsem teda s Lebedou po mapě a jako tiskový mluvčí partě sdělil, že se přesunem důle k mostu, kde zaplatíme kéni, převeze nás autobus na startovací pozici, tam se nalodíme a přeplujeme zpět. Zaparkovali jsme auta, dali si po pivě na šťastnou plavbu a šli zaplatit lodě. Je nás sedm, to znamená tři kanoe po dvou, plus jeden individualista v kajaku. Zdeněk se sám dobrovolně přihlásil do kajaku, řka že nám předvede luxusního eskymáka. Nasedli jsme teda do autobusu, no autobusu, do zajebané zaplivané dodávky, plné odpadků, bordelu, zapařenejch smradlavejch plovacích vest a všelijakého mrdníku. Každej jsme si to hned musel vyfotit, proteže v takovým dobytčáku ještě nikdo nejel. Byla to taková ta třída co s ní po válce vozili svazáky na řepu. Všichni jsme čekali, dlouhou štaci, ale po asi 400 metrech rachotina odstavila, nikoli z důvodu poruchy, nýbrž že jsme byli u cíle. Vyházeli nám teda lodě na břeh, donutili vzít si bezpečnostní vesty, které jsme stejně zajebali pod nohy, nalodili se a pádlama se odstrkali na divokou řeku. Byla tak 30 metrů široká, po březích porostlá lesy, sem tam strmá skála a divoká asi jako vyschlé Labe. Já se usadil dozadu a starý vysloužilý námořník a rumový kapitán s klauna barvou nosu děda Lebeda šel dopředu. Pěkně pomalu jsme proplouvali kolem kamenů, které z vody trčely jak prsa mladých panen. Jelikož bylo málo vody, sem tam jsme se na nějakém zasekli a poskoky a ladnými postrky se chvíli museli uvolňovat. Hlošek ve svém kajaku kolem nás, neohrabaných dvousedadlových korábů jezdil jak nadržená barakuda a skrze svou váhu jemně nabíral vodu, takže za chvilu měl zmáchanou prdel a utopenej telefon. Aleš s Marcelem i Michal s Martinem se zřejmě díky své vodácké nezkušenosti v jednom zúženém, kameny a kmeny ucpaném místě zasekli, natočili bokem proti proudu a jako dva spojené plováky polynéského katamaránu, zmítali se v proudu rozzuřené vyschlé řeky. Zde kapitán děda Lebeda ukázal své letité zkušenosti a touto nepřehlednou a zcela jistě velice nebezpečnou (zejména pro naše foťáky) nástrahou projel jak ta nutelevá královna Hilgertová na paralympiádě. Jen mě příkazy naváděl kam mám zrovna zapíchnout to pádlo a kde mám zabrat. Já na to totiž čuměl jak zjara, protože moje jediná vodácká zkušenost se skládala z několikahodinové plavby po úplně stojaté vodě v močálech. Martinovi s Michalem se zatím podařilo vyklínit se z klinče a bez ujmy projet. Ale náš poslední koráb byl stále zaklíněn zuřícím živlem. My se mohli pochcat smíchy při sledování, jaxe oba naši kolegové snaží vymanit z této nepříjemné situace. Zdeněk to samozřejmě natáčel, my jen sledovali. Po nějaké chvíli Zeus pustil i náš poslední parník a taxme mohli v klidu pokračovat dál. Marcel to odnesl docela solidní sprchou, Aleš to přežil celkem bez úhony. Řeka byla krásně klidná, plná želv, který ale byli dost plachý a nešli ani chytit, ani moc zblízka vyfotit. Vytáhli jsme akorát tak scíplou rybu, několik bot a plechovku od piva. V druhé části plavby jsme se dostali do místa, kde po březích byly cypřišky mezi kterými se projíždělo jak v labyrintu. Tam to konečně vypadalo trochu odlišněji něž u nás. Tam Lebeda u jednoho břehu spatřil hnědého hada. Chvíli jsme ho naháněli zkoušeli ho vytáhnout, ale v té vodě se pohyboval trochu rychleji než my a taxme ho ani pořádně nevyfotili. Paxe na nás vysral a utek na břeh do křaku.

Po vrácení lodí jsme si ještě zašli na na trek kolem řeky. Vyšplhali jsme se na nejvyšší bod a cestou našli a zapsali se do kešky. Marcel jedinej kuřák z celého souboru cestou do kopce funěl a smekal se po kamenech v pantofličkách a bílejch ponožkách. Cestou zpět k parkovišti sebou Michal na jedné slunné louce cukl, jak když ho Kličko kopne, zpotil se a voklepal. Metr před ním ležela tak metr a půl dlouhá svlíknutá hadí kůže, která ale vypadala úplně jak živá. Byla kompletní, s hlavou i ocasem. Jedinej Lebeda byl ochoten ji vzít do ruky a nechat se s ní vyfotit. Od té doby jsme šli velice pozorně a sakra koukali pod nohy, abychom nějakého takovéhleho hajzla nepřipšlápli. Marcel se svejma pantoflíčkama krotitele kober šel jako první a dělal nám ochranu. Od té doby se z něj stal lovec hadů a několikrát za den jsme mu připomínali, že si musí koupit pořádné boty na hady, že jedině to mu chybí k dokonalosti. Pokaždé, když jsme v nějakém xeftě viděli šílené texaské kozačky, hned jsme ho počastovali připomínkami, že to jsou ty pravé pro něj.

                             fotky k článku

 

30.03.2013 11:34:00
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one