11.10.2008 - Den první - odlet

11.10.2008 - Den první - odlet - obrázek

11.10.2008 - Den první - odlet - obrázek

Je tomu skoro rok, co jsem dopsal USA 2007 a už zase odjíždím na 14 dní zpět do země největších průserů a současné finanční krize.

 Shodou okolností jedu i na ten samý projekt, jen s tím rozdílem že nejedu rozjíždět, nýbrž jen okouknout nový řídící systém a nejedu sám, ale s parou šesti kolegů. Také destinace se změnila na Paris - Texas.

Taxík nás vyzvedával v sobotu v půl 3 ráno a po prodělané noční jsem na něj čučel jak na Gagarina na labutích. Nebyl jsem sám, celá osádka vozu, řítící se na letiště vstříc neuvěřitelným dobrodružstvím, pomžourávala po lampách a exotech jdoucích z hostinců, jak sovy do výbojky. Zdeněk naštěstí jako jediný poslechl naši úmluvu, že do auta vezmeme litr kořaly, ať nám to pěkně utíká. Litr to sice nebyl, ale i zbytek whisky co mu zůstal po nějaké návštěvě s námi zacloumal. Já znalec jsem si pochvaloval, že je to moc dobrej Jim Beam, až na letišti mi řekl, že to nebyl Jim Beam, ale nějakej xindl z Lidlu za stodeset. V každém případě jsme se odbavení sešli v plné sestavě i s naším bossem Alešem a už už uháněli sehnat nějakou putiku na snídani. O půl sedmé jsme smutně koukali na otevírací dobu slibně vyhlížející restaurace, kde visela cedule od sedmi. Prošmajdali jsme teda něco z terminálu a po sedmé pomalu zasedali ke stolu zmíněné nálevny. Ceny na přineseném jídelním lístku jsme okomentovali zasranou zlodějinou a majitele vyjebanými zmrdy, kteří kupujou vejce v Makru po dvou korunách a pak tu z nich dělají omelety za 205. Každej, kromě Lebedy jsme si po jedné dali a při polykání té obyčejné vajíčkové placky ještě jednou zakurvili a proklely pražské restauratéry. Točené pivo za stotřicet nám ale spláchlo vztek a taxme si nechali pěkně vytrávit. Těsně u našeho terminálu jsme ale shodou šťastných náhod zakopli o další pivnici, ve které se na nás culili právě roztočené Plzně, které jsme páry loky ztrestali. To už se ale nebezpečně chýlil čas odletu prvního spoje do Amsterodamu, taxme zaplatili, pivo o zhruba stejném vzhledu, jen o pár stupňů teplejší vypustili vedle do porcelánového budhy a letěli do eroplánu. Místo do letadla nás nahnali do autobusu, který s námi udělal exkurzi startovací plochou a dovezl nás k malému, ale naštěstí tryskovému letadlu. Nastoupili jsme asi jako poslední, vykempovali se na předepsaných místech a koukali po hodinkách ať už to nakopne. Ihned po startu některým z nás opět začal zlobit pojistný ventil průtokového ohřívače piva a museli drobet odpustit a tím pokropit přípražská pole. Vzhledem k tomu, že v zadní-negerské časti letadla bylo volno, šli jsme se tam rozvalit jak bezdomovci na hlaváku. To mi teď připomnělo, jaxem seděl před odbavením na Ruzyni, za mnou chrápal na lavici nějakej zkalenej cizinec, asi jeden z těch co do naší metropole jedou jen na jednu noc zkapalnit mince a chytit nějakou fajnovou svrbivou nemoc od místních kurev. Jak tam tak ležel s nohama nahoře, tak mu smrděli hnáty, že se postupně v okolí deseti metrů uvolnili všechna místa k sezení. Takhle jsme odpočívali i my, v zadních částech nějakého malého airbusu, tloukly hlavami o okýnko a ze spaní si slinili na límec. Po hodině jsme dorazili do Amstru, kde jsme měli na přestup pouhou hodinu. Část tohoto drahocenného času jsme strávili ve frontě na kontrolu všeho, včetně Alešových koní, které musel sundat v podezření, zdali z nich po tajném signálu nevyskočí čepel.  Další část minut jsme odkrojili v přecházení tohoto megalomanského letiště a hledáním vhodné jídelny. Našli jsme bufet ve kterém jsme si dali teplou plněnou bagetu, croasant, jablečný koláč a samozřejmě pivo. No pivo. Slezinka s Michalem, aktivní fotbalisti, sledujíce každý zápas ligy mistrů, nechali se zlákat dle reklam na kvalitní pivo Amstel. U stolu se na sebe nejak divně xichtili, řka že jsou to nějaké slabé scanky. Až po důkladném přečtení příbalového letáku zjistili, že píjí sice super pivo Amstel, ale nikoli dvanáctku, nýbrž nealkoholické. V době kdy jsem snědli zhruba polovinu koláče, nám Aleš sdělil že je 9:40, nýbrž 20 minut do odletu, nýbrž že už pomalu zavírají letadlo, aby mohli nahodit motory. Naházeli jsme to do sebe jak seno na půdu a uháněli krokem zrychleným k odbavovacímu pultíku. Tam už na nás čekali dokonce i se seznamem chybějících pasažérů, dveře do letadla zavřené, motory už skoro frčely na sitič. Holandská parta odbavovačů a odbavovaček žřejmě chyběla, když ve škole probírali organizaci práce, protože si nás přehazovali, přeposílali, přeptávali jak na výslechu stb, přičemž si s našimi pasy zahráli škatulata hejbejtese, až jsme neveděli kdo jsme a čí. Ta jedna micka, co zapisovala místo pobytu v USA, nemohla dlouho pochopit, že budeme bydlet ve městě Paris v Texasu a že to není ta Paříž ve Francii. Po chvilkovém martíriu, nám ale dveře otevřeli a my se nalodili do modrého letadýlka KLM. Tam  už všichni usazeni, čekajíce na sedm rusáků z Jaroměře si asi pod fousy pěkně zanadávali, ale nám to bylo jedno. Posadili jsme se podle zasedacího pořádku, jen Aleš, jelikož se mu nechtělo sedět samotnému na ocase letadla, zůstal vedle Zděnka na volné sedačce. Tam se ovšem již uvelebila jistá indická rodinka se dvěma dětmi, která shodou okolností také odmítla místa vzadu. Toho si ale všimla jedna postarší letuška chtivá organizování neposlušných pasažérů a jala se celou situaci řešit. Aleše nemilosrdně vykázala jak Nedvěda za faul loktem do zadní části, na sedadlo od kterého vlastnil platnou místenku a ortodoxní Indickou rodinu ponechala vedle Zděnka. Shodou okolností, ve stejný moment odchodu Aleše, se Zdeněk posunul o jedno sedadlo k uličce, načež opět uvolnil místo pro Aleše. Postarší dámě se začaly jednoduché počty měnit na rovnici o několika neznámých Alešů a proměnných Indů a začala vypyskovat kde je ten džentlmen co zde seděl, že si teda opět může přisednout k partě. Došla tedy opět pro něho dozadu, ten se sbalil a přes celý airbus se zas táhl k nám. V tom samém monetě se ovšem z volného místa zvedl malý synek maharadžovi rodiny a tím zaplnil onu Alešovu díru. Old Lady byla na pokraji zhroucení a my se chlámali smíchy. Nakonec to dopadlo tak, že Álu posadili vedle Lebedy, Indy nechali Indy a letuška matematička se zhroutila a raději šla připravovat kalíšky na čaj. Pak už probíhalo vše pohodě. Letadlo se klidně odlepilo od země a nás čekal skoro jedenáctihodinový přelet do Dallasu. To naštěstí uteklo a co nevidět jsme stáli v emigrační frontě a dělali si prdel z Marcela, bývalého trestance a loupežníka, kterému vydala vízum až dva dny před odletem snad prý samotná Kundolíza Rajsová o tom, že ho za ten jeho českej škraloup stejně zabásnou, při nejlepším, mu velkej silnej negr udělá prohlídku anální úschovny. My všichni prošli v klidu, dole si vyzvedli kufry, na hajzlu si vypucovali zuby a dlouho kecali. Marcel s Michalem né a né dorazit. Až po notné chvíli  se na jezdících schodech vyloupl Michal se zkříženýma rukama nad hlavou, což mělo znamenat zabásnutí našeho posledního kolegy Marcela. Jo hoši, voni si ho vzali stranou, na výslech a na prohlídku, tam do té cimry v průchodě. Popisoval nám nastalou situaci Michal. Aleš, jakožto vedoucí zájezdu nelenil a šel svého podřízeného kolegu vytrhnout ze spár amerického úřadu emigračního. Nikam ho ale nepustili, taxe vrátil k nám a společně jsme malovali šťastné i nešťastné scénářeMarcelovi cesty. Marcelus ale celý souboj vyhrál a vrátil se k nám jako vítěž. Na otázku zdali to šťourání bolelo nás poslal do prdele, ale byl šťastný že to má za sebou. Co se v tu osudnou chvíli v té kanceláři dělo ví jen on.

Z letiště jsme se vyvalili asi o půl 4 (+6h od našeho času), sedli na autobus a jeli do kanceláře půjčovny aut si sepsat kontrakt na káru. Jelikož jsem si to z loňska trochu pamatoval, nenastali trapné situace a nebyl jsem za negramotného rusáka jako loni. Dokonce jsme si ještě vykrůčeli větší auto, skrzevá to, že nás je mnoho, s velkými kufry a že se do malého osobáku nevejdeme. Dostali jsme tedy Ford ….ani nevím jaxe to jmenuje, proste to je terení SUV, v plné výbavě s pár kilometry najeto. Za tento výběr jsem od kluků dostal pochvalu a dokonce mě i nechali bez keců vypnou klimatizaci, abych se nenachladil. Já se z ní buď nachladím, nebo pobleju. Teď nás čekala poslední štace z Dallasu do Parisu, co mělo čítat asi tři hodiny jízdy. Cestou nám ale hlad zatočil volantem k mé oblíbené italské restauraci Olive Garden a tak jsme zašli doplnit něco pohonných hmot do našich dnes ještě štíhlých těl antických bohů. To se ale za tyto dva týdny radikálně změní. Obědnali jsme si jak jinak pivo, my řidiči džus a kolu, Zdeněk samozřejmě stejk velikosti boty  dvouapůl metrového boxera Valueva, Lebeda mušle, Aleš cosi z prasáka a zbytek z nás mix grill. Alešovi se ale za pár minut přišla omluvit sama šéfkuchařka, že vepřové došlo a že bude nejmíň za dvě hodiny. Ať si teda vybere něco jiného a navíc gratis. Všichni jsme si pochutnali přímo znamenitě, Zdeněk ještě dojedl maso po nás menších jedlíků, čímž ustálil svou dávku masa k večeři na necelé kilo. Já to vše ještě parádně korunoval čokoládovým dortíkem Mouse, přeslazeným přímo hovadsky. Cesta do hotelu se od této zastávky stala utrpením, protože ze zasírání občasného se stalo zasílání trvalé, čímž se z automobilu značky Ford stala vzducholoď značky Zepelín, naplněná výbušným metanem. Naladili jsme si ale satelitní rádio, dokonce Londýnské BBC Radio 1, kde nám Saturday night show odehrál sám veliký Pete Tong. že naladím Tonga v Dallasu, to bych ani ve snu nečekal.

Do Hotelu a tudíž do konce naší cesty jsme dorazili v osm, což dělá zhruba 24 hodin cestování, skoro bez spánku. Dohodli jsme se tedy na zítřejším výletu, čase kdy se sejdeme na snídani a paxe všichni odšourali do svých pokojů. 

03.02.2013 20:00:31
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one