5.11.2007 první den volna

5.11.2007 první den volna - obrázek

5.11.2007 první den volna - obrázek

Cesta do Charlestonu, South Carolina

Čekal mně první den volna – první day off. Již večer jsem plánoval kaj že to pojedu a celkem jasně to vyhrával Charleston na pobřeží Jižní Karolíny. Jednak že to je docela solidně historické město s atmosférou a jednak že to je u oceánu, takže mořské klííma, sluníčko, dovolená. Večer jsem si spakoval kufry, protože abych mohl někde na cestě přespat, musel jsem se kompletně odhlásit a vystěhovat z hotelu v Augustě.

Vstával jsem před šestou, vůbec se mi nechtělo, ale potřeboval jsem vyjet brzo, abych nechytl zácpy a abych si toho vejletu trochu užil. Vyjel jsem hladový a tak během pár mil jsem už koukal po cedulích, kdeže bych to zapíchl na dlabanec. Vůbec jsem si nebyl jistý, kaj mám zajet. Bál jsem se těch fast sraček, co vám tam daj gumovej hamburgr ve sladký housce a k tomu kafe z polystyrenovýho kyblíku a ještě ty kokoti tam všude nastrkaj cedule užijte si naši pravou americkou snídani. Vzpomněl jsem si že mi Lukáš říkal že byli onehdy na snídani ve Wafle house a že skrzévá to kolik si toho nandávám v tovární kantýně prý budu spokojenej. Tak jsem teda sjel na jednom exitu, ani nevím kde, a našel jsem tam tu slavnou snídaňovou bufetaci. Už podle stavby mi to bylo krajně podezřelé. Šak to vypadá jak ten nejlevnější MekDonald. Vejdu dovnitř těma jejich hliníkovejma dveřma, skrze něž musí v zimě táhnout jak na juťáckým komíně a už jsem jednu dostal do držky tím smradem z přepálenýho oleje. Chtěl jsem se zdekovat, ale když už jsem tam byl. Třeba to bude dobrý. Tak se usadím do těch jejich lavic a už je u mě micka s poďobaným xichtem jak já v sedmnácti. Hodí mi zalaminovanou átrojku s těma jejich sračkama. Všelijaký vodrůdy toustů s vejcema, bez vajec, se šunkou i bez šunky, takový ty placky ze strouhanejch brambor, co jim říkaj hášbráuny a plno dalších vstupenek na hajzl. Dám si kafe a nějakej ten toust, který jsem vybral podle obrázku, jako cikáni zmrzlinu – podle barvy a čekám na ten zázrak. Blééé, cotoje? Však to je normální hamburgr se sejrem a slaninou akorát že v tousu. K tomu ty nastrouhaný brambory se šunkou. Půlku jsem zežral a talíř dal stranou, Frankenštajn na mě čučel jak Usáma na andulu a jestli je všechno OK? V klidu micko, jen jsem plnej, dolej mi rači to parádní kafe, nebo jestli to náhodou není cosi na čistění katalyzátorů. Jestli to prej nechci s sebou do škatule. Leda bych tím nakrmil, toho vašeho prezidenta, aby se zesral na modrým koberci v tom jeho kulatým kanclu. Tak to teda hodila do kýble hned u pultíku vedle mě. Dones sem teda ty vaše slavný wafle, doma jsem je měl docela rád. Byla to ale jenom obyčejná placka s máslem a asi javorovým sirupem, půl jsem zežral a druhou nanápadně hodil do toho gárbiče když se nedívala. Kdyby mě zůstala na talíři, třeba bych je urazil. Vypadnul jsem odtamtud s docela špatným pocitem, že takhle bych se ke svému žaludku chovat neměl. Ještě pět takovýchto snídaní a žlučák můžu prodat na Aukru v rubrice za odvoz, nebo na rozebrání. Navíc za tu dobu se na dálnici stala nehoda a já skejsnul hodinu v zápě. To mě ta snídaně přišla pěkně draho. Proskákal jsem se trafikem a pak už jsem zas hodil cihlu na plyn a upaloval na pobřeží.

V Charlestonu, sluníčko, hic jaxvina, čím víc jsem se přibližoval do centra, tím víc přibývalo, takovejch těch černejch hubenejch típků, v kulichu a bundě XXL. Dojel jsem až na konečnou, přímo na pobřeží v historickém centru a hledal asi jako každý turista naturista místo kam bych na chvilku, asi tak na celej den odložil pontiaka. Nikde nic, všude aut, jak vší v cikánský hlavě, taxem zajel do návštěvnického centra, abych pokoukal kaj mám dit, šlohnul mapu, nějakýho průvodce a vůbec. Byl to tam samej důchodce, letáků pokokot, mapa žádná, taxem nějakou vytrhl z ňáký knížky co tam byla. Stejně jsem hovno vyzjistil a když jsem tam chtěl vyfotit, bábu co plete košíky, bránila se jak bych jí cepem tlouk. Utek jsem odtamtud, skočil od káry, že budu šmejdit po městě i bez nápovědy. Ale závora, zastav a dej tři kvódry za parkovný. Za deset minut? Tumáš bando zlodějská, hodil jsem jí tři mince a vystartoval ven. Místo jsem sehnal až po dlouhém projíždění, ale nakonec jsem našel parádní flek u místního sportovního areálu, zřejmě pro návštěvníky sport centra. To přece jsem. Však fotbal a florbal hrát chodím, sice do Josefovský tělocvičny, ale to je jedno, to už si nějak obhájím. Ještě po česku jsem jim pochcal keř u cesty, kdo by se tady hledal s hajzlama a táhnul jsem pomalu do centra. Na každém kroku bylo vidět, jaxtěch negrů drhli kůži a sami zmrdi nevěděli jakej barec si postavit. Většinou bílé, patrové, s honosnými sloupy, verandou, několik balkonků, malá zahrada a hned zas další palác bílého otrokáře. Sem tam palma, sem tam semafor, sem tam turista s foťákem.Šmajdal jsem tam křížem krážem jak kůň v šachách a čučel povšem jak bych to viděl prvně. Kupa domů se opravovala, zřejmě ho majitelé přes zimu nechali opravit a tak tam nahnali mexikánce na rekonstrukci. To mě zajímalo nejvíc. Jak byli někde otevřené dveře, už jsem tam kynul na pričmoudlé kotláry z jižní Ameriky a vzpomínal na to, jaxem před devíti let na Floridě přesně takhle hákoval. Oni tak bojácně koukali, jestli náhodou nevytáhnu průkaz emigračního úředníka, ale když viděli jak na ně pokyvuju, šmrdlali barvu dál v poklidu. Jen si asi pod fousy zabrumlaly – pendecha ceres tu cordo gringo. Taky jsem tam kajsi zabloudil do čtvrti kde zrovinka zase mouřeníni dělali novou silnici. To bylo asi nejlepší z celého města, čučet jak tam valej ten horkej asfalt a za nima to rovnou válcuje černoch na stavostroji.

Kolem druhé jsem už hladověl, taxem sháněl nějakej pajzl na přežrání. Pár jsem jich objevil, ale většinou to byl takovej luxus, že bych se tam v kraťasech a batohem hodil jak dolly buster k táboráku. Zapadnul jsem tedy do jakésy rybářské putiky Noisy oister, vyčkal frontu na stůl, aby mě pak stejně usadili na bar, když jsem sám, tak abych jim ten stůl neblokoval. Dal si cosi co dodnes nevím co bylo. Nevyznám se v těch jejich lístkách ani hovno, tak tam většinou hraju padni komu padni. Dostal jsem ale parádní kus ryby, pár smažených krevet, nějaký kuličky a myslím že příloha byla rýže. Při jídle jsem z báru koukal přes cestu do tržnice, sem tam na fotbal v televizi, teplý vítr profukoval kolem, no paráda. Pak jsem do potrubí vsunul ještě dorta, sladkej jak hovno z nutrie, zaplatil a šel prošmejdit tu tržnici, na kterou jsem celou dobu koukal. Bylo tam veteše, no co vám mám povídat, jak v Přepychách na burze, jen ty Vietnamci tam chyběli. Přeběhl jsem jí tam a zpět, koupil cosi píčovin, poodmítl pár žebráků i když jindy jim tam dycky českou dvojku přihodím a pak se už pomalu vypravil k autu. Chtěl jsem se ještě mrknout na pár míst, které podle mapy vypadaly dobře. Auto jsem našel, bez pokuty, bez botičky a bez rozjebaného předního skla. Tak jsem nasedl a vyjel dál přecpaným městem. Celkem v pohodě jsem přejel největší most a nějak se vymotal přesně tam kam jsem chtěl jet. Na pláže. Problém byl v tom, že většina jich byla soukromá patřící k domům zřejmě zdejší chudiny. Rezidence jako kráva, několik garáží, aut, vůbec jsem se tam necítil. Šmejdil jsem tam stejně jak bych tipoval čórky,  jak ten náš jaroměřskej cikán co jezdí v tílku na kole. Dostal jsem se k takové parádní zátočině u cesty, kde byla písečná pláž, vlny, výhled na protilehlé domky, navíc osvětlené sluncem těsně před západem. Sednul jsem si tam na kládu, udělal pár fotek a ve vodě najednou nějaké špičaté ploutve – delfíni. Poprvé vidím delfíny naživo, v přírodě. No romantika jak v kině na modré laguně, akorát že jsem tam byl sám, jen s nějakým černým rybářem, který tomu delfínovi chtěl bestak uřezat hlavu. Vykempoval jsem se tam až do tmy a pak švihal ven z města najít si nějaký hotel. Padala na mně únava jak vopice na Klofáče, ale nějak jsem neměl den, protože jsem pořád bloudil a někde se strácel a pak zas blbě sjížděl. Podařilo se mi najít jeden exit se zónou hotelů, restaurací a pump, ale byl tam tak hovadskej provoz, že se někam dostat , byl nadlidský výkon. Doufám že to u nás takhle nikdy vypadat nebude. Několik pruhů nasračky ucpanejch autama. Když už jsem se někam dostal, recepční mi řekla cenu 120 a já zas přes tu ucpanou cestu štelil dál do dalšího hotelu. V jednom byly za recepcí dvě tlustý černý pumy a u přepážky nějací tři vocasové, kteří to tam totálně zasekaly. Holky tam tak laxně chodily sem a tam, evidentně si to neuměly zoorganizovat a já tam zmoženěj seděl na gauči a čekal až se z toho zmatku vysekaj. Jak to tam asi vypadá, když přijede polskej zájezd? Když na mě konečně přišla řada, ta dvěstěkilová hmota v bílým mundůrku se mě strašně omlouvá, že mě tam nechaly čekat a že prej cukrátko jaxe dnes mám. Tak jestli já jsem cukrátko tak ty seš tři metráky toho černýho bordelu, co babičce před zimou přivezli Aviej a každou hodinu to lopatkou hází do peter. A navíc se mám pěkně na chuja, protože jsem utahanej jak šňůrky od Hurvajze, v krku mě zas bolí ještě z toho vašeho rezatýho letadla a vy mě tady necháte čekat jak třetího do šachů. No málem to takhle ze mě vypadlo. Když mě řekla cenu přes sto dolarů, rázem se situace obrátila a já zas byl ten maličkej rusák co je pro něj stovka moc a že teda zas táhnu o dům dál. Přejel jsem cestu, do takový už od pohledu levný špeluňky, třikrát ho objel dokola, protože jsem nemohl najít recepci. Aby ne, byl to takovej kumbál v rohu, jak uklízečkám na belíky. Trotl u baru, nebo jaxe tam tomu pultu říkalo mluvil rychle jak by blil sešit s těsnopisem, taxem se musel na všechno třikrát zeptat. On ten magor vidí, že nejsem Američan, že se musím na všechno přeptat a stejně idiot jeden zvadlej mele ten svůj těsnopis. Dal mě trotl, nějakej pokoj v patře, vejtah tam nemaj a já se tam budu někde hlommozit s kuframa. Povídám mu dej mi pokoj důle, cák se tam s tim budu tahat. Prej že má plno, že má jedině pokoj pro hendikepovaný. Vypadám snad jako hendikepovanej? Na otázku v kolik je snídaně se akorát tak zasmál a řekl že místo snídaně je v ceně kafe z automatu a čerstvý noviny. Z těch novin jsem mu tam chtěl udělat pochodeň a upálit ho tam jak mistra Jana Husa. Ale hendikepovaný se prej neperou. Parádní zatuchlej pokoj sem dostal, jen co je pravda. Tady kolem žádnej hendikepovanej asi hodně dlouho nejel. Jen mi tam chyběly ty křídový obrysy po mrtvole. Ale co, sprcha, postel, latrínu, aj televízu tu mají. Stejně jsem byl hned tuhej. Jen jsem si ještě vykloktal ten můj bolavej krk slivovicou, bůhví co mě to tam vevnitř žere.

Ráno jsem si pěkně přispal, večer jdu na noční, tak ať mám naspáno. Já se stejně v noci rozpadnu jaxchnilej trám, ale to je jedno, to jen pro ten pocit. Sbalil jsem si věci, náházel do auta, odcheckovat a pryč než mě tady někdo rohne. Snídani jsem vybíral přecijen pečlivěji než včera, sehnal jsem shodou okolností ten samý podnik jaxem v něm večeřel poprvé. Akorát o pětset mil dál. Zas tam byl jídelák jak návod na Temelín a taxem to risknul a vybral něco s banánem, mafin, francouský toust a kafe. Ještě jsem přikúpil džus. Tady maj ten dobrej, hustej, s tím bordelem z pomerančů. To něco nakonec byla ovesná kaše a na těch vajíčkovejch toustech byl javorovej sirup. Se divím že mi na tu kaši nenaházela buqice. Zežral jsem odvšeho po půlce a pomalu ho bral vesnicema, pěkně jednoproudovkou k Augustě. Alespoň to byla zajímavá cesta, ne jak po dálnici, furt čumět na ukazatele a mrtě aut okolo. Koukal jsem lidem kolem baráků, do zahrad, cestou jsem se stavil u bavníkového pole. Zrovna bylo před sklizní, tak bylo cele chlupaté, jak by tam kalachem pokropili stádo ovcí. Bohužel jsem také natrefil na obchodní středisko a že bylo dopoledne, málo lidí, taxem tam zajel. Čtyři hodiny jsem tam utrácel. Ze všeho vyvalenej jak v osmdesátým devátým v Rakousku. Vzhledem ke kurzu tolaru je všechno levný jak bych byl v Rumunsku, tak jsem tam Komerční bance zamotal hlavu, že to tam do těch škatulí na kartu nestačili posílat. Nakonec jsem domů valil jak hovado, protože jsem nějak nestíhal. Zase ta nezvyklá vzdálenost, nějak si to pořád neuvědomuju.

Černá kočka na recepci mě opět ubytovala, tentokrát jsem dostal pokoj v přízemí, rychle vysprchovat, převléknout do modrýho a do práce. Cestou jsem se stavil v TGI Friday, dal si lososa a ještě s páteří v zubech letěl do továrny.

Galerie fotografií k článku

21.11.2007 04:02:27
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one