30.10.2007 Great Smoky Mountains

30.10.2007 Great Smoky Mountains - obrázek

30.10.2007 Great Smoky Mountains - obrázek

Den druhý - cesta do Great Smoky Mountains

Druhý den. Vstával jsem ráno před šestou hodinou, nějak jsem nemohl dospat a kupodivu jsem ani nebyl unavený. Ani z časového posunu, ani z dlouhého letu, ani z té svinské kosy v letadle. Z té mě akorát bolí v krku, jak bysem zežral šmirgelpapír. To se ale dalo čekat.

Došel jsem si na snídani, dal si dvě kafe, dva koláče s takovým bílým fajnovým hnisem, misku kornflejků a už jsem valil na sever, směr Great Smoky. Cesta byla super, krajina se začala pomalu zvedat, silnice stoupat do kopců a zase zpátky klesat do údolí. Ráno byla docela kosa, místy i jinovatka, ale nedbal jsem na nic a vyrazil jen v kraťasech. Čím výše jsem byl, tím přibývalo mlhy, nebo vlastně to byly mraky, ale jak jsem se dostal nad ně, bylo krásně jasno, ranní slunce a údolí byla plná bílé peřiny. Akorát jsem kokot starej že jsem to nevyfotil. Vždycky místo abych zastavil, jsem valil dál a ujišťoval se tím, že na místě to dofotím. Ale ono hovno, na místě bylo jasno, slunečno, bez jediného mráčku. Škoda, tak příště.

Když jsem dojel přímo pod bránu do národního parku, indiánské rezervace Cherokee, slepě jsem následoval lákavou ceduli indiánská vesnice, což se později ukázalo jako fatální chyba. Dorazil jsem na velké parkoviště uprostřed lesa, sám v klídku, ticho. Jenomže za několik málo chvil se sem začali vailt auta jak o velké ceně Mongolska a z nich vyskakovali haranti jak rusáci z tanku. No to mě poser, tak místo klidu dvacet malejch Američanů jdouce se podívat koho že to jejich dědkové vyvraždili. U kasy jsem vysadil 15 dolarů, což je vstupný jak na NHL a tak jsem čekal ohromné území padesáti fotbalových hřišť, na kterém se budou prohánět rudoši na koních, lovit bizony, vykopávat válečné sekery a řezat těm malejm americkejm harantům skalpy. Za 15 babek proč né. Když jsem míjel nerezovej turniket jak v plusu u kasy, koutkem oka jsem zahlédl několik autobusů narvanejch další spoustou té americké drzé a arogantní hmoty. Val val val, popoháněl jsem se, rychle se ztratit mezi rudochama. Ale místo ohromné prérie kam jen oko dohlédne, tam bylo na velikosti jezbinské zahrady, hovno jezbinské, té naší růžovské, pár zplácanejch chatrčí, beztak ze sádráče a voplácané jen hlínou a palubkama, ve kterejch se krčilo par indošů v teplákovejch bundách adidas a kůřili malborka. Sem tam někde hořel oheň, sem tam, někde ženský pletly náramky co umí moje švagrová i poslepu a s jednou rukou podpaží a okolo se hloučkovali típci v teplákách a čuměli koho by vokradli.  No přesně jak na v Praze na hlaváku, nebo když se projíždí večer Josefovem. Furt se divili a píčovali proč je fotím, co s těma fotkama budu dělat, no protivný jak já dyš mě vzbuděj v noci na gauči. Prošel jsem to asi za 7 minut a na konci jsem se stavil v nějakým jakože tijátru, nebo co. Takový jako větší pískoviště, kolem dřevěný lavice a uprostřed totem. Fotím si to tam jak reportér z Rudýho práva a v tom na mě vlítne rudoch, zřejmě předseda z rady starších, já bych ho nazval normální Kotlár, nasranej jak žumpa na ifekčním, ským že tam sem, co tam dělám, proč tam šlapu? Co bych tady asi tak dělal ty čůráku, hrajete tady na lidi divadlo a já jsem se na něj přišel podívat, tak co se divíš. Zřejmě se nakouřil nějakejch špatnejch tráv, že byl tak zpruzenej. Odjebal jsem se odtamtud co nejrychlejc jsem mohl a vytočenej že 15 babek jsem mohl použít raději na dobročinné účely, třeba na podporu cikánů v Čechách jsem ukončil veškeré své styky s indiány. Vinetu se musí v hrobě vobracet.

Na druhou stranu je ale lituju a trochu chápu. Hrajou tam divadlo protože tak jak žili dřív už teď nemůžou, protože je vymlátili bilý muži, stejně bílí jako já. Sice mě to mrzí, ale taková je doba. Já na tom nic nezměním. Povaleče a alkoholiky z nich udělala vláda. Když jim dává dosmrtné podpory, nemusí dělat, kupovat domy, o nic se starat, tak co jim zbývá, než chlastat, hulit, žrát a u toho čumět na pornáče.

Tak jsem se tedy odjebal pryč a valil to už bez nápovědy navigace podle instinktu přes hory, průsmykem na druhou stranu GSM, do Gatlinburgu, již ve státě Tennessee. Super příroda, super silnice, super paráda. Cestou ale míjím, jak pěst na voko zábavný park s růžovými houpačkami, světle modrou bobovou dráhou a spoustu podobných amerických kýčů, zasazených do této překrásné krajiny. Jsou to prostě hovada. Jedu tak asi hoďku, pěkně v poklidu, sem tam se zastavím podívat se na výhledy po údolí, nebo na špičky hor, dělám nějaké ty fotky a vočumuju důchodce, kterejch je tady jak nasráno od holubů. Každej má auto za milion, sem tam nějaká bohatší rodinka v obytným autobuse jako měl fotr lotr a ještě za ním připojenýho osobáka. Čučej do krajiny, k zábradlí se bojej a tak se tam nahejbaj ze silnice.

Zastavil jsem se u jedné vyhlídky s kovovou věží, odkud byl parádní výhled. Udělal jsem pár fotek, pokoukal, podrbal se po kulách a jen tak od cesty se ženskejch v kiosku se suvenírama zeptal kdeže to jsem, ať mi to prosím ukáží na mapě. A sakra, dostal jsem se úplně jinam než jsem chtěl a kurevsky jsem si zajel. To je tak že jsem se spoléhal na svůj instinkt horského vůdce. To jak jsem jel celou dobu podle navigace, tak jsem úplně ztratil přehled o mapě, světových stranách a vůbec. Nasedl jsem tedy do Pontiaka a letěl jsem zatáčkama jak Colin McRein. Super jízda, jenže. Jenže vždycky jsem před sebou chytil nějakýho trotla, babu, nebo dědka nad hrobem, kterej jel jak by vezl reaktor z černobylu a i na místech kde to mohl střílet 60, tak skoro couval. Velice obtížně se tam dá předjíždět, tak jsem se za ním táhl jak smrad za vlekem hnoje až k nejbližší rovince, které tam ovšem skoro nejsou. Tam jsem ho ztrestal pěkně po česku, přes plnou. Dojel jsem zpět do Cherokee, dal si oběd, koupil Ondrovi indiánskej amulet a Pétovi bonbóny a již zas podle navigačky jel průsmykem přes hory. Tím průsmykem do kterého jsem podle instinktu netrefil. Téměř stejná cesta, jako při zajížďce, jen o něco výše a chladněji. Přejel jsem špičku GSM ve výšce asi 4800 stop, což je asi 1600 metrů a asi ve dvě dojel do Gatlinburgu, což je brána do GSM ze  severní strany, tedy od Tennessee.

Tam to byl docela vopruz, takový malý malebný městečko pod horama plné americkejch sraček v podobě umělohmotnejch medvědů, obchodů se suvenýry, simulátorem zemětřesení, no prostě mini Disneyland pod horama. Tam zácpa, takže jsem se plůžil jako nějaká lemra od semaforu k semaforu. Zajel jsem kajsi na parkoviště juknul do mapy a spřádal plány na další vejlet. Chtěl jsem jet do Hot Springs, což byla vesnice kousek odtud, kde vyvěraj nějaký horký prameny a jsou tam jakési venkovní lázně na břehu řeky. Mají tam velké vany a do nich proudí ta horká voda. Chtěl jsem si tam vymáchat koule a pořádně si tam odpočnout, byl jsem už rozlámanej jak lázeňský voplatky. Připadlo mi to dobrý, ležet pod horama, pod stromy, u řeky, v horké vaně. Narval jsem to do navigace a čumím jak papež na pornofilm, že čas jízdy je přes dvě hodiny. Kurva dyť to sou tři cenťáky na mapě. Tak jak asi dlouho pojedu do Augusty do hotelu, když to se ani nevejde na stránku? Nějak jsem si neuvědomil vzdálenosti, pořád jsem byl nastavenej na čechy a počítal s tím, že ze Sněžky jsem doma za dvě hodiny. Nacvakám tam adresu hotelu a poť mě jebat – sedm hodin do destinace? Kurva jsou skoro tři. Chtěl jsem tam být v šest, abych si v klidu vybalil, zašel si s klukama na večeři a trochu spočnul. Takhle tam budu v deset. To nejde. Vymyslel jsem tedy prostý plán na zkrácení doby cesty – pojedu počesku, tedy jako prase. Když budu jezdit o deset majlí rychleji, našetřím na hodině, deset majlí, to je při pěti hodinách jízdy skoro hoďka ušetřená. Jaxem řekl, taxem udělal. Valím ho v průměru o deset majlí rychleji a parádně to utíká. Opět moc hezká cesta, pomalu vyjíždím z hor do rovin, spoustu zatáček, lesů, mosty, tunely. Vůbec to není nudná americká dálnice. Jen kamionů jak nasráno vod much. Já se jich nezbavím. Jedu tři hoďky bez zastávky, a najednou mi na palubce začne blikat a pípat nějaká značka, vypadá to jako prázdna pneumatika. Ale jede to pořád dobře, kdyby to bylo prázdný, tak bych to přece poznal. Na displeji jsem našel že není tlak v levém předním kole. Co voni tam všechno nemaji, tlaky v kolech, životnost oleje, všelijaké spotřeby…..prase se v tom vyznej. Vůbec se mi nechtělo zastavovat, protože cesta tak sqele utíkala. Jenže pak jsem začal cítit nějakej smrádek, jak byse guma pálila. Jebat, to už není prdel, to kolo někde dře. Co mě to dali za peleš? Jestli mi auto shoří a já budu volat na tu e-linku, tak mě za ten včerejšek pošle doprdele. Zastavil jsem tedy na pumpě, nervózně obešel auto ale nic tam nenašel, kolo v naprostém pořádku. Jen jsem mu frknul trochu vzduchu, aby se vzpamatoval a frčel dál. Tlak už to sice měřilo, ale kontrolka svítila dál. Ten smrad jsem si asi vsugeroval, protože jsem ho cítil dál. Musím jet rychlejc, aby se to víc ochlazovalo vzduchem. Vymyslel jsem si takovouto teorii a jí se držel až těsně před Augustu. Cestou jsem potkal pár policejních vozů, jak u krajnice číhají na nějakého dobytka co valí jak prase. Vždycky jsem stihnul zabrzdit, ale říkal jsem si, že tato moje jízda nutně musí vyvolat nějakou reakci. A vyvolala. Když se setmělo, tak já jsem už ty poliše u krajnice neviděl, zato oni mě ano. Najednou vidím v zrcátku modrá světla a už mi bylo jasné co se děje. Z předchozí zkušenosti se zastavením policií a bouchačkou u palice jsem už přesně věděl jaxe chovat, taxem seděl s rukama na volantu a v duchu si přeříkával svou omluvu. Cop přišel, svítil mi do xichtu baterkou jak nějakej skaut na zlatýho brouka a dožadoval se papírů. Na ty český vejral jak pinokio na soustruh a dožadoval se pasu. Udělal si ověřovačku a když zjistil že nejsem žádnej Ivan Drago pašující kalachy pro černochy, jen mě vyhuboval. Že jsem jel tooo faaast a že se to nesmí a ať že zpomalím že jinak mě vosolí. Já zas kejval jak ten pes na zadním okně embéčka, sypal si popel na hlavu, že spěchám do KC rozjet linku na plínky aby měli děti do čeho srát. Dal mi tedy jen kartičku s varováním, popřál hezkej večer a ještě poprosil ať zpomalím.

Do hotelu jsem se dostal v půl devátý, ubytoval se, vysprchoval a šel shánět nějaké potraviny abych se najedl, protože jaxem spěchal, taxem od dvanácti neměl nic v hubě. Na recepci se ptám černý gazely, na kterém pokoji bydlí kolega Martin Beneš. Ona prý že to neví, ale ať se prý podívám na internet, že tamhle je komputer.  ?????????? Tak bud jsem se blbě zeptal, nebo jsem blbě rozuměl, nebo je blbá ona, nebo jsem blbej já. Pak jsem se zkusil zeptat kde jsou tu nejbližší potraviny a ona mi to vysvětlila jak bych tam bydlel odjagživa. Doprava, doleva, dvoje světla, zasdoleva, zasdoprava a tam to je. Seru na ťe, jdu to hledat sám. Takže jsem v devět večer, za tmy jezdil sám po městě kde jsem nikdy nebyl a hledal mezi tisícem všelijakejch barevnejch reklam prodejnu s potravinama. Našel jsem několik nehtových studií, asi padesát autosalonů, několik kostelů, učebnu karate, pojišťovnu, milion hospod, ale žádné potraviny. To tady ty lidi nežerou, nebo si všechno pěstujou doma? Našel jsem někjakej obchoďáček krajem těsně před desátou, už skoro vytírali, ale ještě jsem to stihnul. Navečeřel jsem se tedy croasantu s rozbífem a sejrem, ohřál si mlíko a šel jsem spát. Dobrou noc.

Galerie fotografií k článku

21.11.2007 03:58:13
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one