24.11.2007 Odlet

24.11.2007 Odlet

24.11.2007 Odlet

Poslední den v Americe, konečně do našich krásných Čech.

Poslední den v zemi kterou začínám solidně nenávidět. Ještě že už odlétám zpět do civilizace. Ráno jsem si naházel věci do automobilu, překontroloval pokoj jestli jsem tam zas něco nenechal, nasedl a jel na Atlantu. Po cestě jsem se stavil v nějaké restauračce na snídani, dal si tousty s vejci a šunkou, hrancle, kafe, na stole napsal pohledy a pomalu se po dálnici štrachal dom. Měl jsem ze včerejška docela dost najeto a taxem se zastavil v jednom obchodním středisku. Jenže byly prázdniny díkůvzdání a v Americe je taková idiocká tradice, že o svátku se musí ject nakupovat. No co se tam dělo, to jsem neviděl. Parkoviště velké jak celá naše Ruzyně a nasračky ucpaný, že jsem neměl kam zajet. Jeden flek jsem ale urval a hned zašel do Rosse, kde mají ty fajnový věci kurefsky zlevněný. Byl to poslední nákup a tak jsem to vzal poctivě. Támhle rukavice, támhle bundu, támhle košili. Pro Janu jsem tam našel takovou pěknou keramickou číču. Ona si na ně potrpí a taxe mi to náramě hodilo. Jediná kočka v celém krámě. Jenže jaxem tam všechno bral jak smyslů zbavenej, měl jsem přes ruku přehozenejch hader, že jsem to pobrat nemoch. Zrovinka jsem si potřeboval vyskusit nějakej mundůrek, kočičku jsem položil dolů pod štendr abych ji někde nepotlouk. Zkusil jsem si bundici a jaxem se tam tak v ní naparoval kopnul jsem si na zemi do tý kočky a ukop jí vocas. No to sem vocazryby. Co my to dalo než jsem nejakou micinu sehnal a pak jí rozjebu. Vzal jsem hadry, kočku tam nechal uklízečkám, zaplatil poslední sumu a jel na letiště.

Než jsem se ale vymotal z toho pojebanýho ucpanýho komplexu to jsem málem scípnul steky. Ty parkoviště byly totálně ucpaný těma kokotama co místo užívání si svátku a pohody jedou nakupovat. Ať to u nás jednou dopadne jak chce, tak prosím ať to nikdy nedospěje k tomuhle.

Na letiště jsem dojel bez problému, bo ono je naštěstí hned pod Atlantou při té dálnici kterou jsem jel. V půjčovně vrátil auto, vykydal z něj ten měsíční bordel, převlékl se, do kufrů narval ty poslední nákupy a nervozní z váhy čemadánů šel vyhledat autobus co mě vezme k terminálu. V hale se mě hned ujal nějakej típek co mě vystavil palubní lístek, kde jsem si přehodil sedadlo směrem k první třídě, řekl mi co a jak a kam mám jít na check in. Koukám tam po těch lidech za odbavovacím pultem a vybírám ke komu asi tak vlezu. Musí to být někdo kdo mě nechá ject s těma těškejma bagážema. Půjdu za ženskou, s tou to dycky nějak zkoulím, přinejhorším jí vykecám díru do hlavy. Vybral jsem si asi pětatřicetiletou štíhlou černošku, s vypletenými copánky ve vlasech, co vypadali jak ten bordel co jsem včera tahal ze sifonu u vany jak mě tam spadla ta žiletka. Posléze se tento výběr ale ukázal jako fátální chyba. Předložím jí pas, letenku, hodím jí první kufr na váhu a ona s ledovím klidem, úplně suše říká sto dolarů. Cože ? To si děláš prdel né? Sto dolarů za přetížený kufr, maš tam šest kilo navíc ty schlíplej Rusáku. Posli tam další. Jen co se dohoupala váha pod druhým kufrem, s absolutně stejným výrazem mi říká - dvěstě dolarů, další čtyři kila navíc. Dvě stovky za ty super výhodný nákupy a za tu donáškovou službu, jak každýmu kámošoj vezu věci ze výhodnější cenu než je u nás doma. To se mi to sakra prodraží, ta moje dobrota. Nasadil jsem xicht jakože já nevěděl že to má nějakej limit, že si to příště pohlídám. Ona ale uplně chladná říká zaplať dvě sta. Chvíli se tam s ní dohaduju, co s tím, co mám dělat abych nemusel platit, ale ona byla absolutně neoblomná. Zavolala si kolegu co byl u přepážky vedle a ten megazmrd jí to všechno odsouhlasil. Byl to takovej přitloustlej slizák, kterýmu to dělalo ohromnou radost že mě může takhle buzerovat.

Jedno řešení by tady bylo, povídá ten pojebanec zastuzenej. Prodáme vám za dvacet tolarů igelitovej pytel a do něj si to těžké zboží dáte. To zní rozumě. Dát dvacku za obyčejnej igeliťák je sice zlodějina, ale furt je to lepší nežli dvě sta. Odtáhl jsem si teda ty těžký kufry kousek vedle a tam je rozdělal a přerounával boty a bundy do toho pytle. Měl jsem to tam rozložený jak nějakej bezdomovec poklady z kontejnéru. Hned kousek od těch odbavovacích pultíků, mezi lidmi co se tam odbavovali já měl na okruhu tří metrů rosypané mé království skládající se z asi milionu bund, padesáti tisíc párů bot, špinavejch hader za poslední tejden, který už smrděli jak strávenej viskas, asi stovek tyčinek, čokolád, sušenýho hovězího, brašny s foťákem, brašny s placatým komputerem a tří klobouků. Kolem chodili lidi a koukali na mě jak na dovopravdovskýho rusáka co tam klečí na kolenou a přerovnává to tam jak v tescu při inventůře. Tak jsem si to přerovnal, naplnil pytel, zapnul kufry, všechno to zas postupně nanosil k přepážce k té černé svini, hodil na váhu a ta mi říká že ta mám furt kilo nadváhu. Ty jedna zasraná čubko, ty mě tady budeš buzerovat za posraný kilčo. Vážím osmdesát kilo, co ty vaše tlustý americký prasata co maj stopade. Tam těch sedmdesát navíc nikomu nevadí?. Nasranej jsem byl jak Macek na Rátha a ty dvě ramena letištní spravedlnosti se na sebe jen koukali a pomrkávali jak zase nachytali chudáčka rusáčka. Taxem to zas kousek všechno poodnes, rozdělal kufry, doházel to kilo do pytle, zavřel kufry a chystal se na  další váhovou zkoušku. Přišel ale ten slizák kouká mi na ten pytel a říká že je moc velký, že mě s tím do letadla nepustí. Ať to zase zpátky narvu do tech kufrů a zaplatím tu pokutu. Ty jeden vyjebanej zasranej americkej pračůráku. Nenávidím vás celej národ vy kurvy. Nedivím se že vás celej svět nemá rád. Taxem to zas z toho pytle cpal do těch kufrů. To už ale nešlo, protože předevčírem jsem to všechno pečlivě složil a těď je to roházený jak hovna po lese. Našlapal jsem to teda do chudáků kufrů, zipy skůčely jak přetížená lanovka v Kaprunu, ale asi po deseti náročnějch minutách jsem nad nimi zvítězil. Jen služební boty mi zbyly. Ty jsem tam hodil do gárbiče. Ten prakokot na mě celou dobu čuměl a s tou sviněj od vedle se smáli jak v cikruse.

Během toho zmateného vybalování, balení, vybalování a balení jsem někde stratil letenku. Nebyl to ale problém a vystavil mi novou. Při placení si ten mamrd imbecilní ještě vyžádal řidičák. Na co chce řidičák? Má můj pas, letenku, platební kartu, tak proč ta kurva chce ještě řidičák? Vejral na něj jak Foglar do Playboje a hrozně se divil jakto že tam není doba expirace. My mame neomezený řidičáky, jsme totiž vzdělanej národ, u nás neřídí auto kdejaký negramotný šestnáctiletý dítě s kvérem ze gumou vod trenek. Vůbec jsem ho ale nerozhodil, svou roli si užíval až do konce. Když mě dával účet, ještě měl tu drzost a popřál mi hezký den. To jsem ho chtěl rounou z toho pultu vytáhnout, povodit ho po letišti, naložit mu do kožichu hlavu, loket, koleno v libovolném pořádí a nakonec ho ještě počastovat údery a kopy zejména na hlavu. Zatnul jsem zuby že bych moch prdelí cvakat šestky dráty, zbalil si saky paky a odjebal se kajsi se uklidnit. Nasranej jsem byl jak nikdy a rozhozenej jak karty. Při procházení kontrolou, jsem málem zapoměl foťák, komputer, peněženku i ty klobouky.

Hladovej jsem si našel moji oblíbenou restuaračku Ruby Tuesday, kde ale byla fronta jak na Lenina. Míca u toho stolku u vstupu se mě přeptala na jméno a kolik nás je. Říkám jí že jsem píča z České republiky a že jsem tady sám. Zapsala si teda pan Peecha a pochvíli mě volala: Mistr Píííča, Mist Píííča, pojďte máte volný stůl. Tahle taškařice mě malinko rozveselela, dal jsem si kuře v sýrové omáčce, víno a zákusek, zavolal domů že už se chystám do eroplánu a v klidu si odkrknul.

U terminálu jsem si ještě zapnul komputer, dodělal poslední fotky z Floridy, pokecal s černým kouskem, co se v čechách oženil, pracuje tam a má tam už domov. Nadával na ameriku jak by měl strejdu starýho usámu a na zklidnění si tam pouštěl Kolju. No to byl přesně druh pro mě. Vychválili jsme český holky, pivo, životní styl a vůbec.

Letadlo bylo poloprázdný, měl jsem celou dvousedačku pro sebe a že jsem byl utahaný, nasraný a nedospalý, hned po večeři na New Yorkem jsem usnul a probudil se až nad Německem. Akorát jsem dostal snídani, zbalil si věci a už jsme byli v našich překrásných Čechách. Díky bohu že jsem se narodil tuna. Ameriky jsem přežranej na několik let. Zbohem

02.04.2013 17:16:02
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one