21.11.2007 Florida, poslední výlet

21.11.2007 Florida, poslední výlet

21.11.2007 Florida, poslední výlet

Pslední výlet. Opět na jih. Přes osm hodin jsem jel jižně pod Tallahassee na pobřeží Mexického zálivu. Cíl byl jasný - koupání, válelení se po pláži, odpočívání a užívání si posledního dne v teplých krajinách. Skutečnost se ale od plánu mírně odchejlila. Jak se dozvíte níže.

V práci to ke konci byla už pohodička, linka jela docela slušně, takže už se řešili drobnosti, snižoval se odpad, kecalo o všem možném. Poslední den jsem se se všema rozloučil, ráno zajel ještě do Walmartu na jakože poslení nákup koupit jen pár dárků pro rodinu, Yvettě dva přehrávače, Netáhloj negerskej dres. No byl jsem docela solidní donášková služba. Jsem zvědavej co mi řeknou na letišti na váhu kufrů.         

Dal jsem si u Hopa poslední snídani, tradičně toust se šunkou, vejcem a francouský toust s jahodama. Asi proto že jsem tam byl naposled, mi k tomu dali ještě hrancle, ale posypali je takovým barevným kořením, nebo co to bylo za bordel smetenej z podlahy. Sežral jsem to a valil do hotelu. Velice pracně jsem si jestě hodinu balil, válel se po těch vyfukovacích pytlích na hadry, abych z nich dostal co nejvíc vzduchu a byly co nejmenší. Všechno mělo svoje místo, jestli mi to nechají na letišti vyndat, tak už to tam nikdo zpět nenarovná a polovina toho zbyde venku. Vyzvedl jsem si na recepci poslední vyprané prádlo a když jsem sundal z ramínka džíny, myslel jsem že mi zrovna vypadnou voči. Tak kráva debilní v prádelně na těch kalhotách vyžehlila puky. To může udělat jenom úplnej kretén co má v hlavě rožvejkaný hadry na utírání sraček na vojenským záchodě. Jenomže koukám dál a ta idiotská pinda ty puky udělala i na maskáčovej kapsáčích a outdoorovejch kraťasech. No myslel jsem si že tam na tu recepci pudu a vomlátím jim to vo palici ať mi napařej kilo na nový hadry a todle ať si na sebe vemou na den díkůvzdání sami. Přesně tohle se mi stalo v Anglii, když jsem si koupil kalhoty asi za 40 liber. Tejden jsem kolem nich chodil a rozhodoval se jestli je mám vzít nebo né. Při prvním praní mi na nich paní domácí udělala puky a ty tam jsou vidět dodnes. Tak přesně takhle jsem dopadl i teď. Proč když odjedu někam do ciziny, musím narážet na samý magory, dementy a malomocný zmrdy?

Bylo už ale pozdě, za čtyři hodiny jsem měl vyjíždět a to jsem ještě nespal. Taxem si ty puky rozžehlil sám, mimochodem stejně tam jsou pořád vidět, dal si panáka slivky na žal a šel chrápat.

V poledne se rozloučil s černejma holkama na recepci, ještě mě zapsali do nějakýho členskýho klubu, pak mi podali ruku a dělali jaxou dojatý – pěkně po americku a pak už jsem vypalil pryč. Chtěl jsem se ještě před odjezdem naposled stavit ve Fujijamě, japonský restauraci na suši. Nikdy jsem to neměl, doma si stejně místo toho dám dycky svíčkovou, tak jsem to chtěl ochutnat. Jenomže, zítra je den díkůvzdání a už mají skoro všechny restaurace zavřeno. Proč ale má zavřeno i Japonská hospoda? Copak maj v Japonsku díkůvzdání? Bestak se svezli jenom se svátkem a flákaj se doma zežraný po saké. Jenomže oni měli zavřeno i italové, mexičani, číňani, všichni. Navíc byl ve městě provoz jak před zimákem v Pardubicách po hokeji, tak jsem radši hladovej vypadl ven z Augusty, s tím že si někde mezi vesnicema nějakej ten pajlz zaplivanej najdu.

Měl jsem před sebou poslední dva dny volna, do práce už se vracet nemusím, jedu na Floridu, na pláž se vyválet jak vyvrhnutej vorvaň, no paráda pocit. Vyloženě jsem si tu jízdu užíval. V malinkém městečku jménem Thompson, když jsem projížděl centrem, jsem u starého bílého domu ve francouzkém stylu zahlédl ceduli snídaně a obědy. To vypadá slibně, to zajisté nebude fastfoodová sračka. Zapích jsem to naproti na parkovisku, nazul si buty, vzal portmonku a zapdl to toho domku. No čumím jak Alenka ve veřejném domě. Normálně jsem se ocitl ve zděném starém domě, s velkým schodištěm, sloupy na verandě, uvnitř normální místnosti, okna, krb, malá domácí kuchyně, stoly s ubrusy. No paráda. Připadal jsem si jak v Anglické rodině. Po těch smontovanejch halách bez oken s mega průmyslovou kuchyněj jsem si připadal jak doma. No naprosto super. Dvě servírky, dcery majitele, normální holky, žádný blbky jak u AAAha. Suprovej jídelníček s polívkama, domácími tousty, teplej čaj. No ráj. Dal jsem si kuřecí poliuku, tuňákovej toust a čaj. Popad jsem telefon a hned jsem to psal dom, že jsem konečně našel slušnou putiku. Navíc mě v ten moment volal Alesh z noční a taxem mu to hned navykládal, kaj že to sem. Jen ten Vánoční stromeček vedle krbu mi tak trochu neseděl. Ale to je levnej trik na zákazníky. Tak jsem to všechno zasunul do brucha, zaplatil, pochválil jim to, v autě zase sundal střevíce, zapnul tempomat a upaloval dál na jih.

Dekly u vočí se mi solidně přivíraly, páč jsem spal dvě hoďky a po té noční šichtě jsem byl ještě trochu rozjebanej. Tak jsem štelil rádio, vystrkoval hlavu ven z vokna, tlouk se do stehen, abych se náhodou neutkal s nějakým čtyřicetitunovým trakem v protisměru.

Chtěl jsem mermomocí dojet až na pobřeží Mexického zálivu, někam pod Tallahassee, tam se najíst, ubytovat a ráno hrr na pláž. Cesta utíkala parádně, asi po šesti hodinách jsem dojel nad Tallahassee, utahanej jak lano vod vejtahu jsem měl sto chutí to někde zapíchnout a vyvalit si kejty kajsy v motelu. Koukám do mapy a zjišťuju že to je na pobřeží uz jenom přes les a tak že to už dojedu. Jenomže z cesty jenom přes les se vyklubala ještě dvouhodinová jízda. Samotnej les měl asi šedsát kiláků. Tma jak v kině, sem tam svítili oči srnek, po deseti kilákách osadička s pěti domky, jinak furt černej les. Chcát jsem potřeboval, že sem se málem bokem vyvalil, ale tady zastavovat nebudu. Ani hovno. Ani živáčka jsem tam neviděl. Bylo to jak v hororu. Jen jsem čekal natáhnutej vostnatej drát přes cestu, kterej mě zastaví auto a z toho posranýho lesa vylezou ty kokoti zmutovaný co tam číhaj na turisty, pak je rozřežou a nakládaj do láku jak máčáky. Se rači zechčím.

Les jsem teda zdárně přejel, na pumpě jsem nabral plnou za 42 tolarů a při placení se přeptal na cestu. Holka od kasy taky nebyla z nejbystřejší, protože ani nevěděla kde je tu nějakej hotel. Jel jsem teda dál až na pobřeží a tradičně po tmě jsem hledal noclech. Jeden jsem míjel. Takovej humáč vedle ňáký betonárky. Tam sem se ale neodvážil ani vystoupit, natož se ubytovat. Na další pumpě mě najisto poslali do nějaké restaurace Lodge, kde se prej možu i ubytovat. Nebyla to prdel, prtože zase jako všude bylo po sezoně a všechno bylo přes zimu zavřené. Lodge jsem ale našel, oběl jsem to autem, vyhodnotil rizika, výhody a nevýhody, ale že bylo už devět a já byl rosekanej jak fašírka, jsem zaparkoval, vzal si škrpále, portmoné a vylez z auta. Nasál jsem do nozder a málem sebou flákl do kaluže. Silnej mořskej vzduch, rybyna a starý lodě. Paráda, jsem na místě. K vodě jsem neviděl, ale vůně mi dávala jasně najevo že jsem u cíle.

V hospodě to vypadalo parádně, klasická rybýřská hospůdka se sítěma, loďkou, škeblema a s vůní čerstvých ryb. Shodou okolností to byla i recepce pro ten hotílek, taxem se ubytoval a obědnal si jídlo naráz. Na hajzlu jsem ze sebe vylil asi dvě cisterny scanek, který mě po těch osmi hodinách v autě už pěkně šplouchali na procesor, nabral si salát různejch vodrůd a čekal na potravu. Přinesli mi nějakej kapitánův talíř kde byla půlka humra, hromada krevet, rybí stejk ze snapera, což doteď nevím co je za svini, ústřice, škeble, pečená brambora s tvarohem a velké hrancle. No porce jak pro havířskou partu. Ten humr měl ještě narvanej vocas nějakou rybí nádivkou. Sněd jsem půlku, víc fakt nešlo. Byla to sonáta pro pysk, všechno čerstvý, žádnej mraženej šunt z Provia. Zalil to Oudžejem, což je pomerančový džus, poděkoval a odkulil se jak pan Kotrč do pokoje. Otevřu dver a rána smradem jak dyš vyvrhneš měsíc scíplou verlybu. No tady přece nemožu bejt. Do rána bych zdechnul. Naštěstí tam nesvítilo světlo, tak jsem to zas zabouch a šel tam holce vyčinit že mi tam nende lampa, ať mi dá jinou cimru. Že jsem elektrikář jsem takticky zatajil. Chvíli čuměla, ale pak mi vyhověla. Tam bylo všechno vpohodě, tak jsem se vybrodil ve sprše, opatrně si přerounal čemadány, všechno nachystal na pozítřejší odlet a pokusil se usnout. Nešlo to ani hovno, taxem tam projel všechny kanály, zkouknul Foresta Gumpa a usnul až asi ve tři.

K ránu mě probudila voda co scala ze střechy urvaným vokapem přímo před moje dveře. Kravál jaxvině, zataženo a provazy vody. Klasickej Floridskej scanec, kdy kolikrát musíte odstavit auto, protože to ani stěrače neberou. Přesně ten co jsem zažíval před lety v Miami. No to je v kulách, povídám, dnes mám celej den vegetit na pláži a opalovat se. Zapnu zprávy a z hrůzou zjišťuju, že zataženo a déšť má být až do večera. No do kravský prdele, za celej měsíc ani jednou nepršelo, každej den svítilo slunce jak na Sahaře a poslední den kdy potřebuju aby svítilo, taxe na mě vysere a ještě do toho průtrž. To mi snad ten nahoře dělá schválně. Zalez jsem zpátky do pelechu a přemejšlel co budu dělat. Musím se vysrat na pláž a pojedu směr Atlanta a zapadnu někde do obchoďáku. Co možu dělat v dešti? Tak já jak debil jel osm hodin na Floridu, abych tu přespal a zas jel zpět osm hodin do Atlanty? Nedořešil jsem to. Usnul jsem a probudil se asi v osm. Vyklidil pokoj, naházel kufry do auta, dal si po půlce slivovice na nasrání, sednul do káry a jel se vydat hledat snídani. Dnes je ale den Díkůvzdání a všechno je zavřený. Ani pitomej bufet nebyl v provozu. Po půl hodině hledání jsem zastavil u jedný samošky a na kase se zeptal kaj se tu možu najíst. Ta pokladní zas nevěděla a taxe ptala platících zákázníků. Jeden postarší, asi trobet přes padesát, mi hned vysvětlil cestu do jakéhosi golfového klubu, což je dnes jediný otevřený podnik. Cesta tam byla ale složitá a tak než bych to hledal rozhodl jsem se že si nakoupím cosi v těch potravinách a najím se někde na pláži pod palmou. Budu koukat do oceánu, válet se v bílým písku, hrnout do sebe jogurty, banány a džus z pixly. Tak jsem to všechno odkejval, vzal si košík a vydal se mezi regály. Házel jsem tam nač jsem měl chuť, jogurt, banán, koláče s fajnovým hnisem, zmrzlinu, kapučíno extra limited edition s pálivou příchutí a už se těšil ven. Jenomže u kasy mě čekal ten típek co mě vysvětloval cestu a že prý pojede předemnou abych se neztratil. To je v klidu, povídám, já koupil nějaký jídlo a najím se někde venku. Zaplatil jsem, vyjdu před krám a tam na mě na parkovišti zas čeká ten borec. Kouká na můj dres anglické reprezentace a ptá se odkud jsem? Jestli z Anglie? Kurva to tak dobře mluvím, že si myslí že jsem Angličan? Povídám že jsem z Čech a on hned že to tam zná, že sloužil 16 let v armádě v Anglii a že má Evropu docela zmáknutou. A že je dneska ten den díkůvzdání a že mě zve k nim dom na slavnostní oběd. Tak to ani hovno, povídám, v žádném případě, vidíš mě prvně a hned mě budeš zvát dom? Co todle je za národ? A on že na tom trvá, že se tam sejde spousta známejch a že všichni budou rádi, když přivede hosta. Prostě mi chtěl mermomocí nějak pomoct, když mají ten děkovací svátek. A nalezenej pobuda na ulici se mu určitě hodil. Abych se ho nějak slušně zbavil, souhlasil jsem s tím že mi ukáže tu cestu do reštaurace a pak až odjede, odjebu se na tu pláž. Ona to ani žádná hospoda nebyla, byl to nějakej golfovej klub, pro členy, ale že tam prej možu klidně jít. Stále ale trval na tom, že musím ject k nim na ten oběd, že budou dva krocani hovadského typu, nádivky, zákusky… Tak já teda pojedu alespoň na snídani. Dám si u vás kafe, koláč a zas povalim dál, pravil jsem. Jeli jsme tedy k nim do takové domkové čtvrti bez plotů, asi 300 metrů od pláže. Tam už pucovala dveře nějaká postarší mařena a chystala to na velkej mejdan. Rick, taxe ten můj novej kámoš jmenoval, mě představil, že jsem Jan z České republiky, že jsem přijel z Augusty, kde jsem pro Kimberly-Clark pomohal rozjíždět linku na plínky, že u nich dnes budu na oběd a že mě našel před obchoďákem jak zaběhnutýho kříženečka. Bába z toho byla celá vodvázaná, že je to paráda a že si to určitě užiju. Zatáhli mě dovnitř, kde v kuchyni další stará bába chystala toho krocana. Bylo to spíš půlroční slůně, nežli krocan. Musel bejt nejmíň z Černobylu, nebo z kerýho steroidovýho ráje. Tam zas to samý, že jsem Jan z České republiky, že jsem přijel z Augusty, kde jsem pro Kimberly-Clark pomohal rozjíždět linku na plínky, že u nich dnes budu na oběd a že mě našel před obchoďákem jak zaběhnutýho kříženečka. Bába zas vodvázaná jak by jim vystříkla na zahradě ropa. Já se ale hned bránil, že tam nebudu ani hovno, že se cejtím jak nezvanej host, že si dám jen čaj a zas pojedu. Ona nechtěla ani slyšet, že tam zvostanu a basta. Že to musím zažít. Čaj že ale nemá, že musí zaject ke kámošoj. Taxem nasedl k Rikoj do auta a vyrazili jsme pro něj.

No takovej hnoják jsem ještě neviděl. Kabriolet zasypanej po sedačky mrdníkem, zadní sedadla nebyly ani vidět pod tím bodelem. Celý auto vobalený psíma chlupama jak kuře v KFC. Kusy trubek, žrádla, stará baterka, foťák, reklamy, peníze. No jak dyš vlezeš do sběrnýho dvora. Na klín jsem dostal pekáč s tím zmutovaným krocanem, že mu ho tam zrovna dáme upíct. Pojeli jsme o pár domků dál, ke skoro stejnému papundeklovýmu stavení s velkou terasou a kravským akváriem. Vylez týpek o holi co musel stoprocentně právě opustit léčebnu pro sexuální devianty. Vykulený voči, mastnou patku, předkus a jako bonus dřevěnou nohu. Furt se nečemu tlemil a kulil ty voči. Vlezli jsme do obýváku s gaučem, televizej a větrákem, přešli do kuchyně která byla očuzená jak nějaká kovárna. Čerstvě tam byly ze zdi sundaný obrázky a po nich svítily světlé obdelníky. Navíc zabedníno, tma jak v pekle. Kurva kaj to sem, na sucho jsem polkl a podíval se na toho krocana. Je to vůbec krocan? Není to náhodou nějakej jinej východňár kterýho potkali před samoškou? Snad ne, pekáč jsme hodili do trouby, vzali čaj a jeli zpět. Zas u tamtěch mi uvařili čaj a že citron nemají, ale teď natrhali čerstvé mandarinky a tak mi do toho nahazeli aspoň je. No co exotika. Ani jsem ho nedopil a že Rick si koupil novou loď a že se na ni jedem podívat. Nasedli jsme zas do toho pojízdného smeťáku a jeli. Cestou se stavili pro nějakého dědka co tomu prej rozumí, aby to vokouk. Já si musel přesednout dozadu, ale před tím se muselo najít to zajebané sedadlo. Vyházelo se tedy cosi věcí vedle auta na trávník, abych si měl kam sednout. Když jsme odjížděli, ohlédnul jsem se na tu hromádku co tam po nás zbyla a bylo toho tam tak na kolečko. Jeli jsme asi do třicet kiláků vzdáleného doku, kde měl ukotvenou tu jeho krasavici.

     Na molech vysedávali šedí pelikáni, racci, vlny šplouchaly, slunce svítilo. Loď pěkňoučká, tak dvanáct metrů, dva motory, kuchyňka, koupelna, ložnice, kapitánský můstek. Nahoře ta opalovací paluba pro kočky v bikinách. Doved bych si tam představit plavbu karibikem. Prošmejdil jsem všechny kouty, pošahal všechny páky, čudlíky. Super. Zdrželi jsme se tam dvacet minut a už zas vezli dědka zpět. Pak se ještě stavili v jednom prý také jeho domě, který používá jako sklad. Ten samý bordel co byl v autě, byl i v tom domku. Vymlácené parkety, všude krabice, starej nábytek, nářadí, no přes dům vedly jen uzké uličky. Mezi tím bordelem tam vegetili tři psi a kocour. Zašel jsem si tam na záchod a koukám, mokrý mejdlo, čerstvej ručník, holení. Tady přece někdo bydlí, to není možný. Tak on to na mě asi jen hraje že to je sklad. Naházel tam do auta zas pár krámů a jeli jsme zpět k té kámošce, kde se už odpočítávalo k obědu.

Přijeli jsme asi v poledne, v baráku už nachystaný důchodci o holích francouzkých i obyčejných. Nastrojený jak na promoci, vyleštěný brejle, vybělený protézy. Zas to tam semnou obešli že jsem Jan z České republiky, že jsem přijel z Augusty, kde jsem pro Kimberly-Clark pomohal rozjíždět linku na plínky, že u nich dnes budu na oběd a že mě našel před obchoďákem jak zaběhnutýho kříženečka. Každej měl radost že maj k obědu exota, ale já se cejtil jak Borat z Kazachstánu, nebo jak ten bezďák co ho přitáhla Brenda na vánoce v Beverly Hills. Ale co seru na to, sem rusák, sem. Všichni tam něco chystali, nosili žrádlo, židle, kytky. Já tam říkám bábě ať mi dá taky nějakou práci, že tady nemožu postávat, když tam ročníky 1910 hákujou. Myslel jsem že mi dá posekat zahradu, nebo opravit střechu, ale ona mi dala ušlehat bramborovou kaši. No do prdele, zrovna mě, absolutní lempl na jakékov práce v kuchyni. Já tam vždycky něco rozbiju, vyleju, zmastím, rosypu. Dala mi do ruky ten malej mixer s těma metlama, ale že prej maj jenom jednu, že to je broken - rozbitý. Tak já to tam místo šlehání jenom tocil furt dokola a ty hrudky tam byly i po půl hodině. Stříkalo mě to na ty jejich páje a nádivky, na kachličky, na zem. Stejný prase jako doma. Další bába mě přinesla takový dobrý víno, který jsem vychlastal na dva zátahy a už se mi motala pala. Nevím proč, ale už mě druhou nenalili. Jak asi viděli tu zasranou kuchyň od bramborový kaše, nechtěli riskovat, že jim tam z toho udělám vietnamskou ubytovnu. Asi to bylo i dobře, nebylo by správné se tam navalit jak štajgr, upadnout jim do sváteční tabule, převrhnout krocana a nablejt do punče. Dost nato, že jsem jim vylil nějaký vzácný fazole ze severu.

Nakonec bylo všechno připravený a šlo se jíst. Sedělo se venku pod bílým hliníkovým altánem, stoly do účka, kde čelo bylo plné potravy. Dva krocani, jeden pečenej, druhej uzenej, nádivky, houby, zelenina, moje hrudková bramborová kaše, nějaké divné pečivo, několik omáček, bramborový salát s olivami. No bylo toho tam jak na rautu ČSSD. Prozíravě jsem si dal od všeho jen trošku, kdyby mi to nechutnalo, tak abych to i tak dojedl a nenechal zbytky. Z těch dvaceti druhů jídla mě chutnaly tak tři. Krocani, moje kaše a šťáva z masa. Jinak všechno bylo takový divný, nahořklý, chutě co jsem měl v hubě poprvé. Snědl jsem ten jeden talíř a byl jsem rád že to mám za sebou. Zato bába přede mnou se mohla přetrhnout, šla si třikrát přidat. To bude večer korbáč. Pak jsme si ještě dali tři dortíky, zmrzlinu, kafe, nějaký panáky a šampus. Byla to docela pohoda. Kecalo se o všem. Jedna babka se mě dokonce ptala jestli znám Davida Backhama. Že prý žila nějaký čas v Miláně a že tam chodila na fotbal. Že měla nejraději Edgara Davidse. No to jsem čuměl jak Tleskač na Favoritku. S padesátiletou bábou si v Americe pokecám o fotbale. Jen to tam kazil ten úchyl s dřevěnou haxnou, co se mě furt ptal kdy budu jódlovat, když jsem ten Němec. Pak se najednou postavil opřel se o kůlnu a zasral si jak dyš rupne guma u traktoru. Hrozně se tomu smál a koukal po lidech co na to říkaj. Nic moc úspěchu nesklidil, ale sám sebe pobavil na výbornou. Kurva kaj to sem, co to je za lidi?

Paxe ale zmátořil, svolal všechny lidi, že tam paní domu má dnes narozeniny a že se jí bude přát. Všichni se teda seběhly / sebelhali kolem stolu a zpívali: Happy birthday tooooo Yoooou… No trapas jak cip. Já to nemám rád, je mi to krajně trapný. Hambou bych se propad, kdyby mi takhle někdo zpíval. Ona byla samozřejmě dojatá. No ale vzápětí  ten dřevěnej típek prohlásil, že já mám taky narozeniny a tak že mi všichni zaspívaj. Česky říkám do píči jenom to né. Nic nedbali a všichni zpívali Happy birthday tooooo Yoooou… Hambou sem se propadal.

Bylo už dost hodin, skoro tři a já byl nervní jak sáňky v létě, že tady hniju se síbrťákama místo abych se plácal na pláži, odpočíval a dospával ten deficit z nočních. Slunce pálilo, modrý nebe. Když už jsem se chtěl spakovat, že už nastal čas mého odjezdu, ten nejstarší dědek z auta přitách videokazetu, s tím že vyrábí loutky a že to je video z jeho vystoupení. Každej byl nadšenej, že konečně uviděj dědka v akci a seběhli se do obývačky, opřeli hole o stěnu a se skřípění kloubů si posedali kolem telky. Mě tam samozřejmě zatáhli taky, že to musím vidět, že pláž mi neuteče. Ale kurva slunce mi uteče. V šest zapadá a já tady přece nemožu projebat drahocenej čas, čuměním na blbý loukový divadlo. Opřel jsem se teda o dveře a trpěl jak svatej Jeremijáš. Bylo to nějaký amatérský video z nějaký blbý besídky pro místní domov důchodců. Jmenovalo se to imitace života a bylo to úplně o hovně. Z okna jsem koukal na drahocenné sluníčko, které padá níž a níž a v duchu si přál ať přiběhne nasranej pásovec a urve jim kabel k baráku. Hodinu jsem se tam culil a kejval jim na to jak je to super. Po skončení jsem se ale rozkloučil, poděkoval, vyměnil si adresy a vyletěl na vysněnou pláž. Ještě ve dveřích dal dřevěnej úchyl povel a všichni zase Happy birthday tooooo Yoooou… Zase jsem se hambou propadal. Jen co zkončili, zadal druhej povel a ještě jednou Happy birthday tooooo Yoooou… Jeď vocať doprdele, říkal jsem si, když jsem dělal dojatýho.

Chtěl jsem na přesně jedno speciální místo – St George Island. Byl to asi 400m široký a asi 20km dlouhý ostrov, asi kilák od pobřeží, kde měly být nejlepší pláže v okolí, trochu lesů, nějakej park. Byla to ale další hodina cesty a vzhledem k tomu že jsem ze senior klubu odjížděl ve čtyři, jsem musel letět jak polský prase. Přejel jsem most na ostrov a vydal se na východní cíp ostrova ke státnímu parku. Projížděl jsem zřejmě chudinskou částí, kde zas byly residence za milion tolarů, kolem se proháněly holky v bikinách na kolečkovejch bruslích, sem tam někdo jogoval, do toho hučel příboj, oranžový slunce těsně před západem. Nádhera. To je přesně to proč jsem se sem štrachal devět hodin. Dojel jsem k bráně parku, zastavil před zavřenou závorou, zalatil tři tolary vlezný a holka za kasou mě oznámila že v šest zavíraj, tak ať si máknu. Bylo pět. Ten nejlepší čas jsem projebal s důchodcema u loukového divadla. V prdeli bych se viděl. Zajel jsem tedy až na východní cíp ostrova, zapích auto a vydal se na pláž. Voda jak kafe, vlny jak na Hawaji, málo lidí, no super. Chvíli sem se tam cachtal po kolena ve vodě, udělal pár fotek a už se chejlila šestá a já musel vyvalit pryč. Hned za bránou jsem ale zahnul k veřejným plážím, auto odstavil u cesty, převlékl se do plavek, vzal stativ a opět šel na pláž. Zrovna zapadalo slunce, pár zamilovanejch párečku se tam procházelo držíce se za ruce a pozorovaje ten romantickej západ. A já zase sám jak čerstvě propuštěnej valdickej rezident. Jen co zapadlo a lidi vypadli, skočil jsem do těch vln a užíval si první a poslední koupání. Voda byla neskutečně teplá, plavat se tam ale nedalo, protože ty vlny mě hned vyvrhly jak mrtvýho plejtváka. Když se setmělo úplně, sejmul jsem si i plavky a vypustil jsem do oceánu i jitrnici. Až později jsem si všiml, že tam jeden páreček zvostal a pozoruje tu grotesku v podání předního českého komika. Vzal jsem si raději kraťasy, bo jsem dostal strach aby na mě nenaběhla mravnostní policije a nenaložila mě do kožichu pendrekama. Zůstal jsem tam asi do devíti, vůbec se mi nechtělo, protože jsem věděl, že zítra odlétám do českého prosince, kde se tutově koupat na Seči nebudu. Udělal jsem si ješte pár fotek a vyrazil na sever směr Atlanta. Dojedu kam dojedu, pak se ubytuju a zítra to na letiště budu mít alespoň blíž.

Valím si to takhle tmou po pobřeží malým městečkem a najednou po levé straně záře jako z Temelína. Tam ozdobený barák vánočníma lampičkama, neonama a blikátkama. Všelijací vymodelovaní santové, sobi, sáně, stromečky. Všechno to tam blikalo jak v sobotu večer na Matějský. To jsem musel zastavit a vyfotit si to. To sem v životě neviděl. Bylo tam snad padesát tisíc žárovek. To muselo žrát jak menší válcovna plechu. Paradox toho všeho byl, že ty nabalený santové na saních stáili pod palmama. Ještě v autě jsem se z toho vzpamatovával, že to se nevidí. Ale vidí o kilák dál ještě vetší zvěrstvo. Celej barák, střecha, zahrada, ploty, no komplet všechno rosvícený. Další fotka, ale pak už konec, valim na sever.

Vrhnul jsem se teda střemhlav do toho dlouhého lesa. Zase jím jedu potmě. Vypadá ještě hrozivěji než včera. Projel jsem ho ale ve zdraví a asi po dvou hodinách jsem se ubytoval v mém posledním indickém hotelu. Opět problém s černou recepcční, která si nevěděla rady jak do mého jména vložit ještě firmu, ale jinak OK. Dal jsem si poslední sprchu, kompletně a naposled dobalil a zapnul kufry a zalehl. Jen malinký problém jsem měl ve sprše. Chtěl jsem se na tu cestu oholit, ať alespoň vypadám jako cilivizovanej rusák. Napatlal si pěnu, oholil kus pysku, ale jak jsem si pod sprchou splachoval žiletku, vypadla mi z toho aušusovýho držátka a zapadla do odpadu. No kurva. To přece nemožu letět s kusem pysku holým a s kusem chlupatým. Rozmontoval jsem jim tam ten sifon, do mrtě, ale žiletku nenašel. Už asi odplavala do místní Čovky. Nedá se nic dělat, budu cestovat jako necivilizovanej Rusák. Poslední noc, dobrou.

Galerie fotografii k článku

02.04.2013 17:16:55
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one