17.11.2007 Okefenokee

17.11.2007 Okefenokee - obrázek

17.11.2007 Okefenokee - obrázek

Zážitky z bažin v National Wildlife Refuge Okefenokee - doporucuji

Vstal jsem už před šestou hodinou, abych toho za den užil co nejvíc a abych chytil ranní slunce. Rychle jsem zas věci naházel do auta, jel vrátit klíč na recepci a naproti se do bufetu najíst. Dali mi kus opečený šunky a čtyři sladký toasty, ale furt lepší než ty jejich slavný palačinky, co by ani Šakal nezežral. Naházel jsem to do sebe, zaplatil sedm a půl a valil do bažin. Cestou se ještě stavil na pumpě pro plnou a přeptal se na cestu. V Okefenokee National Wildlife Refuge jsem projel hlavní branou, a zastavil u boudy s cedulej Okefenokee Adventure. Byl to krámek se suvenýry a půjčovna lodí. Tam mi holka dala mapu, vysvětlila co a jak, donutila zaplatit vstupné pět babek a dvacet sedm za kanoi. Prej že můžu pádlovat kde chci a loď mám vrátit až ve čtyři odpoledne. Bylo sedm, takže času dopádlovat až do Miami. Vzal jsem si věci z auta, mimochodem k jídlu jsem měl jen pár musli tyčinek, džus, plechovku koly, dva prošlý jogurty, který vozím v autě od minulýho tejdne a mysku ananasu, kterej taky pamatuje, když mrtvý moře bylo ještě marod. Ještě že jsem večer koupil čtyři proteinový tyčinky kámošům do Čech. Teď se budou hodit.

Narval jsem to všechno do igelitky z Walmartu a už ke člunu ať se podívám co mě to dali za pixlu. Normální laminátová kanoe pro dva lidi a dvě pádla. Naházel jsem věci dovnitř a už přemejšlel, jak se odstrkám z pláže abych se nenamočil. Nechtěl jsem dopadnout jak ty hrdinové z filmu, co udělaj ještě pět kroků ve vodě a pak naskočej. Pak je asi celej den nesere, že maj mokrý boty. Taxem tam nased a poskakoval jsem na tom aby se to jako sviňa hnulo dopředu. Jak na pekáči, když se nechce rozjet. No pohled na mě musel bejt úžasnej. Nikdy jsem v tom neseděl tak co. Odskákal jsem na vodu, tam se to kejvalo jako kráva, že jsem musel manévrovat jak na štaflách, ale časem jsem si zvykl a docela to šlo. Zatáčet mi ale moc nešlo a vždycky jsem to zapích někde do keře a paxem tam zas všelijak vymanévrovával jak nalitej vozejčkář. I to jsem se ale později naučil a pak jsem tam jezdil jak vinetu na stříbrným jezeře. Raději jsem si ale oblékl tu záchranou vestu, kdybych se někde překotil. Ale to nemůžu, už kvůli foťáku.

Jel jsem kanálem širokým asi deset metrů,  po obou stranách zarostlým vysokými i nízkými stromy a křaky. Voda byla tmavá, fialovo černá a všechno se v ní odráželo jako v zrcadle. Vlastně to nebyl kanál, ale ohromná vodní plocha zarostlá všelijakým bordelem a tu jakože cestu tvořily jen vyšší stromy ve dvou řadách. Byl tam klídek, ani živáčka, bylo slyšet jen šplouchání pádla a sem tam nějakej pták. Jinak nic. Jedu si takhle podle mapy hlavní třídou, sem tam si zajedu mimo, abych viděl jak to vypadá za tou stromovou stěnou, ale spíše to nejde, protože porost je tak hustý, že není možný se jím protáhnout. Odbočil jsem mimo z hlavní a dostal se na široké prostranství plné leknínů, plavoucích ostrůvků ze spleti trávy a bahna a sem tam nějaký vysoký strom. Do toho ranní slunce, to celé se odráželo v té tmavé vodě, no paráda. Teď ten klid. Žádný posraný zácpy, žádný auta, žádný lidi. Jen sem tam přelétne pták velkej jako lítací prase, kterýho bych neumlátil ani lopatou, sem tam nějaká ryba udělá kruh na hladině. Tohle je ráj. Jen ta vesta, ta mě sere, všude to dře. Sundám to, tady se může utopit jedině debil. Ale kaj sů kurva ti aligátoři. Šak sem na ně přijel až z Jaroměře. Ještě jsem neviděl ani jednoho. Pádlem jsem šmejdil v kořenech esli tam nejni nějakej zajebanej, že ho z tama vydělám, že přišel čas focení a ať mi tady zahraje nějaký divadlo. Ale nic, ani hovno. Přitom co jsem viděl fotky na netu, tak jich tady má bejt mrtě. Asi jsem v nějaký divný lokalitě. Měl jsem se zeptat tý holky ve xeftě kaj mám na ty hajzly ject. Pádluju si takhle už asi třetí hodinku, prdel už mě bolí, záda, ramena. Dva roky jsem nebyl v posilovně a teď se to tady ukazuje v plným světle. A to mě těch hodin čeká ještě šest. To bude směna. Teď tady není možný nikde zastavit, trochu se projít, natáhnout. Tady to nejde, všude kolem jsou jenom míle a míle močálu. Na mapě jsem ale zjistil, že asi dvě hodiny plavby, je nějaký přístřešek pro odpočinek. Zamířil jsem tam, že tam zdlábnu ten můj parádní oběd a hlavně si protáhnu kostěje. Cestou fotím všechno možný jak nějakej zkůřenej Japonec. Vůbec to ale není prdel, ta loď se pořád hejbe, než si nastavím foťák, natočím polarizák, udělám kompozici, tak vždycky o kus popojedu a ujedu ze záběru. Takže zase odcouvat zpátky, přitom zas zajedu někde do křaku, napadá na mě bordel ze stromu, kraválu přitom udělám že všechny zvířata utečou a záběr je stejně v hajzlu. Není to prdel, to vám povídám. Párkrát jsem to potřeboval vzít zezhora, taxem se postavil, že to nějak vybalancuju. To je tanec! Kymácí se to jak bych stál na polystyrénový desce, když nasadíte foťák na oko, taxe vám vůbec rozjede rovnováha, teď ještě párkrát vyjet s objektivem a je to akorát tak tam zahučet a Titanic napustit po okraj tím tmavým bordelem. Párkrát jsem to risknul a vyšlo to.

Jaxem furt přehazoval pádlo z jedný ruky do druhý, abych nejezdil furt dokola, tak jsem si do lodi naházel docela dost vody a jaxem ji měl nakloněnou dozadu, všechna stekla za mě, právě tam kam sem si dal fotobrašnu, jídlo, stativ, bundu, kraťasy. Všechno mokrý, taxem musel pod to narvat tu záchranou vestu, která mi je stejně na hovno, tak jí alespoň najdu takovéto uplatnění. Tady se stejně nejde utopit, kolikrát jsem pádlem štrejchnul o dno a tam kde byla hloubka, byl vždycky poblíž nějaký strom, nebo křak, kterého by se dalo chytit. Spíš by byl průser kdyby mě tady povodil nějakej aligoš, ale jinak je to vlastně děcké brouzdálko. Ruku jsem do vody rači nestrkal, není vidět na deset centimetrů a nějak tý tmě důle nedůvěřuju. Další problém co tu nastal byl, když na mě scaní přišlo. Tady si asi ke stromu nedojdu. Budu se muset opatrně postavit a přechcat mantinel až na lekníny, ale nějak šikovně, abych si nenaďál do lodi. Teď naklonit se nejde, labutí krk, kterej bych dal až za loď taky zrovna nemám, tak to musím risknout. Lepší se pochcat, než se převrátit. Všechno dobrý až na ten závěr, jak dojde tlak v expansce, tak už to nende tak daleko a stejně sem si pochcal bok a mapu. Ale co, seru na to, sem rusák – sem.

Chtěl jsem konečně taky napsat domů, že jsem ok a že si to užívám, ale já idiot si zapomněl telefon. Tak kdyby se mi něco stalo, byl bych v prdeli. Za čtyři hodiny jsem nikoho nepotkal, jsem tu sám, nejbližší civilizace je osm majlí po vodě. Nebyla to ale zase tak pravda, protože jsem zahlédl kanoi se dvěma lidma kousek za mnou. Zamával jsem a odbočil mimo, abych mě mohli předjet a já si užil té samoty. Jen co jsem však dojel na vytoužené odpočívadlo, oni tam zaparkovanou kéňu a cpali se sendvičema. Byl to černej típek co vypadal úplně jak Tiger Woods, s manželkou, co nevypadala jak nikdo známej. No do hajzlu, tak já si tady chtěl užít klidu, vychcat se na suchu do keře, natáhnout se a oni tu na mě už čekaj. Mávali na mě jak na prvního mája a on mi hned pomohl zapíchnout loď, protože když viděl jaxtím zase zápasím, tak mě raději vytáhl v i s lodí na pláž, než by mě pak tahal zvlášť a  mokrýho. Oni byli parádně vybavení, měli karimatky, outdoorové oblečení renomovaných značek, goratexové boty, chladící bednu plnou jídla a vody, plovací vesty, pod prdelej takové parádní měkké sedáky, rukavice, aby neměli mozoly. No jak z časopisu, neponechali nic náhodě. A já, rusák jsem z lodi vylez do půl těla jen v maskáčích levis, botách z výprodeje za třicet babek, bez klobouku, ten jsem totiž po cestě už stihnul někde stratit a s igelitkou Walmart v ruce. Hlavně že mám na krku foťák za sto litrů. Když mě viděli taxe asi mohli pochcat co je tohle za trotla. Musel jsem vypadat jak Ježíšek před pyramidama. Hned otevřeli tu lednici a už mi cpali v zipem zavřeném igelitovém sáčku sendvič a balenou vodu, když jsem takový chudák a jsem tu v divočině s takovou výbavou, řka že jídla a pití mají dost. Já úplně v klidu, že né, že mám ananas a zbytek džusu. Raději jsem si oblékl košili z trutnovské firmy Leder-Pellice za tři sta, která byla jistě ideální do bažin a vysypal na stůl tu snůšku bordelu, použitejch umělejch lžiček a rozlámanejch proteinovejch tyčinek. To jim spadla čelist podruhý, když viděli co mám za překvapení v té igelitce. Zas otevřeli lednici a zas mi něco cpali. Já si ale přesto rozdělal ten kejslej ananas, co na jazyku štípal jak by byl politej dresingem z vyteklý plochý baterky, zakydal ho tím bumbírovaným jogutrem, kterej sem si musel otevřít rovnou do huby, jak byl natlakovanej a dlabal jsem jak Somálec když přijede Unesco. No co, já jsem starý prase po tátoj, ten taky zežere všechny prošlý zbytky z lednice. Ale jestli na mě přijde katanec, taxem zvědavej jak ho ze sebe vydělám, protože prdel přes mantinel se mi dávat nechce, protože i kdybych se nepřekulil, tak by mě přinejmenším aligoš koule ukous a honit tady krokodýla s mejma vajcama v tlamě se mi nechce. Nakonec jsem ale byl rád že jsem je tam potkal, protože on to byl nějaký funkcionář tady z parku a navykládal mi toho o bažinách víc, než bych se dozvěděl z brožury. Tak například že na aligátory je zima, že ráno byla námraza a oni jsou zalezlý z hnízdech a mají vypnutý metabolismus. Že minulý týden jich tu ještě bylo až až, pokrytá hladina, všude. Že snad odpoledne až se oteplí možná na nějakého narazím. Pak taky že tu na jaře hořelo, shořelo tu devadesát procent zeleně, ale byl to takový rychlo požár a že už to zase obrůstá. Že támhleta hromada bordelu vzadu, byly záchody. Jediný tento přístřešek byl ušetřen. Chytlo to od tornáda, kdy spadl strom na vysoké napětí a odtud se to táhlo přes Georgii až na Floridu. Kecali jsme spolu asi půl hoďky, ukázal mi kaj mám ject, kde to stojí za to, na co si mám dávat bacha. Pak se rozloučili, několikrát mi zdůraznil ať jsem opatrný a odpádlovali dál na západ. Já se už ale musel vrátit zpět na východ, za základnu, protože jsem měl za čtyři hodiny vrátit loď a při rychlosti 2 míle za hodinu, jsem musel pádlovat jak Doktor na olympiádě. Ještě jsem se vyblejskl samospouští, hodil igelitku do korábu a vyrazil zpět.

Pádloval jsem docela svižně a při představě, že v tom tempu musím vydržet čtyři hodiny bez přestání, mě docela jímal fantas. Najednou vpravo v křoví něco se šustlo. Šustlo, jak když tam sebou tele škubne, takovej to byl zvuk. Rychle otočím hlavu a čumím, byl to on – TONÍK. Aligátor jako kráva, dobrej metr a půl. Rozbušilo se mi srdce, jak jsem byl vzrušenej. Celou dobu tady machruju, šťouchám do keřů a přivolávám to a teď když tady je, jsem nějakej nesvůj. Nevěděl jsem jestli mám rychle ujet, nebo se vrátit. Je to poprvé co mezi mnou a aligátorem není sklo v zoologické. Nikdy jsem nezažil pocit být čtyři metry od nebezpečného zvířete, co má stisk jak úencéčko, je ve svém přirozeném prostředí a já na chatrný loďce poprvé v životě a úplně mimo civilizaci. Chvíli jsem váhal, ale paxi říkám, kurva, však kvůli tomu jsem přijel né a kdyby to bylo tak nebezpečné, tak tady nejezděj Američani a rodinama. Zastavil jsem loď, opatrně potichu přehodil objektivy a vrátil se k němu, zůstal jsem tak šest metrů od něj abych ho nevyplašil, jak tenkrát ty supy. Cvak, cvak, solím jednu fotku za druhou, ale byl hodně schovanej ve křoví, navíc v přímým protislunci, takže ty fotky budou stát vyloženě za hovno. Je ale jasně vidět ten zubatej ocas, jde z něj docela respekt, možná i strach. Byl to super pocit, vzrůšo, adrenalin. Pomalu jsem se k němu přibližoval a když jsem od něj byl tak tři metry, škubnul sebou jak když ho do prdele střelí starej Pazdera vzduchovkou a zmizel ve vodě. Já se lek, že sem si málem koláč udělal a foťák vyhodil. Zmateně koukám kolem sebe, kde ten hajzl je? Kam jel? Kurva kde je, není někde podemnou? Nejde mě převrhnout? Oni naštěstí ještě mají přirozený strach z lidí a jakmile člověk překročí bezpečnou vzdálenost zmizí. Maximálně matka by asi bránila svá mláďata, ale na to teď není období. Šťastnej jak Kulínskej v děcký sauně ještě chvíli sedím a čumím do místa kde byl, jako bych ho tam chtěl zpátky přivolat. Paxe ale uklidním a pádluju dál na východ. Ani ne za pět minut, zase na tom stejném břehu mě do očí praští ty špičaté obrysy aligátořího ocasu a zas ten pocit. Tentokrát ho ale vyfotim jen za jízdy, ani se neobracím a s pocitem že jich tu ještě bude kupa pokračiji dál. Jenomže hovno. Cestou už jsem potkal jen jediného, prťavce, kterému z vody koukala jen hlava. A z toho pro mne plyne poučení, že pokud máš možnost něco vyfotit, udělej to zrovna a nikdy nečekej na lepší příležitost, lepší světlo.

Cestou jsem si už vyfotil akorát pavouka krasavce, který měl mezi chodidlama tak osmnáct cenťáků a sebe samého, na lodi ze stativu samospouští.

Připádloval jsem akorát ve čtyři, unavenej a strhanej jak volební plakát, nohy se mi motali jak po pěti slivovicách ale šťastnej že jsem viděl aligátory.

Vrátil jsem loď, šel si do auta pro telefon, abych poslal zprávy, že jsem ok a že mám všechny údy, ale  ten posranej telefon né a né najít. Kaj sem ho zas já idiot narval. Milej telefon jsem nenašel. Vzhůru nohama jsem otočil auto, kufry, hadry. Šel se ještě přeptat, jestli ho nenašli v lodi i do ní jsme se šli znovu podívat, ale telefon je v hajzlu. Já jsem kokot, ale to se dalo čekat, s tou mojí hlavou bylo jen otázka času kdy to přijde. Ale že zrovna tady a teď. Takže suma sumárum, viděl jsem krasavce, ale stratil jsem úplně nový klobouk a telefon. Stratit klobouk z hlavy to je taky umění, to taky nedokáže každý. Já jen vím že jsem ho měl a pak že jsem ho už neměl. Mezi tím si nic nepamatuju.

Takže docela nasranej tou ztrátou, jsem se jen pomalu prošel lesem okolo, vyfotil ptáka na značce a před půl šestou utahanehj jak šňůrky od Hurvajze jsem jel zpět hledat nějaký hotel. Stejně jsem musel do půly vypadnout, protože pak zavírali bránu do parku a já bych se neměl jak dostat ven. Ještě mě napadlo, stavit se v tom bufetu co jsem snídal, jestli sem tam ten telefon nenechal. Tam už ale zas bylo zavřito, taxem se mohl zeptat akorátak, pána boha proč jsem takovej pračůrak a všechno někde zapomenu. Hned vedle byl ten hotel co jsem byl včera, nic moc to nebylo, ale chtěl jsem se natáhnou a né někde hledat něco lepšího, taxem tam zajel. Při zapisování jsem tak ledabile prohodil jestli ráno nenašli na 123rojce telefon. Jo našli, kejval ten Ind co mu to nejspíš patřilo. Paráda, dědkoj jsem poděkoval, podal ruku a zase poděkoval. Ještě jsem vyzvěděl kam se mám jít najíst, ale že chci pořádnou restauraci a né žádnej fastfood. Svou indoangličtinou mě vysvětlil ať jdu na druhý roh do Okefenokee restaurace, že je to verrry gút restavrejšn. Byl z ní uplně vedle, jaký tam prej dělaj koncerty pro dršku, tak jsem si ani nevybaloval a hned tam jel.

Normální levná americká bufetová špeluňka, kde na mě čuměli jak by Elvis přijel. Jedna polostará mařena, se na mě hned nalepila jak sopel na kravatu, zkaďe že jsem, jestli z Anglie. Fakt jsem neměl náladu na takovoudle votrapu, taxem jí řek že jsem z Grónska a že jsem  přijel fotit místní zimu pro gronskej časopis. Ona se zas divila a že ona je z Mesečusec a že jsem udělal moc dobře, že jsem přijel sem do téhle restaurace. Nabrala si vrchovatej talíř a šla hučet do starýho dědka naproti, co na mě čuměl, jak bych měl nad hlavou svatozář a na bundě napsáno já jsem bůh. Seru na něj, říkám si, nahnu se nad talíř, dám si tři sousta, mrknu tam a von furt čumí. Dám si už jen dvě sousta, mrknu na dědka a von furt čumí. Nervózní, dám už jen jedno sousto, rychle kouknu a ten pajtaš na mě furt civí s tím stejným výrazem. No já snad vemu tu vidličku a půjdu mu ty voči vypíchat. Nebo se mu zasek kardiostimulátor a jenom potřebuje vyresetovat. Přetáhněte ho někdo přes záda šňůrou vod remosky ať se vzpamatuje. Naštěstí mu pak mladá servírka přinesla jídlo, sedla si k němu a přestal jsem ho zajímat. Rychle jsem to dojedl, zaplatil a vystřelil ztama. Tak tady už mě neuvidíte, to si rači nehty vokoušu, nebo vyplaším supy a sežeru přejetýho jelena u cesty.

Dal jsem si sprchu, nařídil budíka na pět třicet, projel fotky a usnul.

Galerie fotografií k článku

21.11.2007 04:10:56
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one