San Pedro de Casia

San Pedro de Casia - obrázek

San Pedro de Casia - obrázek

První výlet nahoru do nebe a taky do středověku.

Mimořádně nám odpadla směna, měli jsme jeden den volna a tak nežli se po Americku poflakovat na hotelu rozhodli jsme se vyrazit do vysněného San Pedra. Jak již jsem jednou psal, vesničky ve 3100 metrů nad mořem, odkud se dá pěšky vyškrábat do skalního města Markuavassi ve 4000 metrech. Na to jsme čas neměli, ale to Pedro dnes dáme. Alespoň si vyzkoušíme tu nadmořskou výšku. Čeká nás náročná cesta, sice pouhých čtyřicet kilometrů, ale bez asfaltu, jen po kamenech a s převýšením 2300 metrů. Navíc padesát let starým autobuskem, který dneska u nás už ani nevozí báby na pole. Protože by se s ním bály. Dnes se vydáme všichni čtyři Češi. Tedy já, Lebeda, Vlasta a Jirka. Brzy ráno jsme zbalili věci na jeden den, nějakou sváču, vodu, foťáky a obvyklým způsoben, tedy colektivem se vydali na cestu. Autobus z Chosici nám odjížděl v devět, nahoru se těch čtyřicet kiláků kodrcá tři hodiny a zpět nám jede ve dvě. To máme pouhé dvě hodiny ve středověké vesničce a dohromady kvůli těm dvoum hoďkám na horách osm hodin po starověkých autobusech. Ale určitě to bude stát za to.

Do Chosici zase jako obvykle, beze změn, vše při starém. V Chosice na „nádraží", spíše zechcaném prašném dvoře, jsme byli půl hoďky před odjezdem, autobus byl ještě prázdný a taxme si mohli vybrat ta nejlepší místa. Jasně jsme se s Lebedisem uvelebili do businessu, tedy na rozjebanou lavici vedle řidiče. Je tam nejvíc místa, uvidíme nejvíc a ještě budeme mít přehled, co ten trouba za volantem dělá a případně mu poradit, či ho z tama vyhodit. Roložili jsme si na palubku foťáky, svačiny, ještě jsme si dokoupili banány a netrpělivě čekali, kdy už se rozjedem. Těšili jsme se jak haranti na ježíška. Na poslední chvíli jsme si obešli autobus, zkontrolovali technickej stav, zhrozili se a zděsili, že s touhle hajtrou chce ten kokot ject do hor. Na kolech sem tam chyběly matky, ale pro jistotu byli šrouby ještě převázány drátkem, aby kola neupadla. Popelnice to byla přeukrutná, rozjebané rozseděné sedačky, orvané čalounění, tacho samozřejmě nefungoval. Ještě jsem tu neviděl ani jeden, co by ukazoval alespoň něco.

Přišel čas odjezdu, skoro všechna sedadla se naplnila, lidmi převážně starými, babkami v mnoha sukních a slaměných kloboucích, páchnoucích po trhu v Chosice. Za volant sedl starý, vyschlý dědeček, velikosti našeho Ondry v šesti letech, připoutal se, mě požádal, ať se taky připoutám, ale za boho to nešlo. Měl jsem krátký pás, na koho je to tu dělané, to mi nejde do hlavy. Přehodil jsem ho jen tak přes sebe, aby měl děda čistý svědomí a vyrazilo se. Ještě na asfaltce jsme nabrali tank, jako né že bysme naprcali do tanku, ale doplnili jsme palivo a už to děda dítě hnal, místy až desetikilometrovou rychlostí nahoru. Asfalt záhy zmizel, poslední domky Chosicy se stratili za náma. Kopírovaly jsme řeku Rio Rymac, která se hnala z prudkých kopců jako kráva, až naháněla hrůzu. Zdolávali jsme potoky tekoucí přes cestu, ohromné díry a vystupující balvany. Kopec byl prudší a prudší a stařičký autobus se trápil na dvojku, spíše na jedničku. Házelo to s náma ze strany na stranu, takže mé plánované focení okolí bylo náročnější než jsem čekal. Musel jsem tam narvat krákej čas, ale i tak ne nebylo nic moc. Foťákem za sto litrů jsem třískal o rám okna, sklo a můj nadočnicový oblouk. Ty scenérie ale byly úžasné. S každým nastoupaným výškovým metrem přibývalo zeleně, stromů a vzduch se stával čistší. Škoda jen, že naše business sedadla byla hned vedle deklu motoru, z něhož se valil svincký hic a pach nafty. Naše silnice byla zařezaná a vytesaná do Andského příkrého masivu, samozřejmě bez svodidel, či jiné zábrany a uzounká jen na ten náš autobus a místy nás od kola ke mnohasetmetrové propasti dělilo jen pár centimetrů. Nebylo to nic pro slabé povahy, náš táta by se tady asi zhroutil, ale pro nás to byla zábava, i když i já machýrek s posunutým smyslem pro zodpovědnost vůči sobě jsem vyspravil ten prťavý pás alespoň nějak jsem se připoutal. Seděl jsem totiž hned u dokořán otevřeného okna, sedadlo bylo dost vysoko a mě přišlo, že v zatáčce zkombinovanou řádnou dírou, bych mohl vypadnout. Když jsem se vyklonil z okna, viděl jsem strž pět centimetrů od kola, hlubokou, že jsem snad ani nedohlédl na dno. To i mě trochu lepilo. Navíc když jsem si uvědomil, jakým vrakem jedeme, kolik šroubů na kolech chybělo a jak asi vypadají brzdy, do smíchu mi nebylo. Řidič byl naprosto v klidu. Točil svým ohromným oleštěným volantem, soustředil se na cestu a na nás připosraný se ďábelsky smál. Já na něj v tom řevu motoru hulákal Maestro uno Concerto seńor. Nevim sice co to je, to jsem si vymyslel, ale zdá se mi to být španělská pochvala. Cenil své zdravé zuby, jak vlk a do slunce mžoural svýma přimhouřenýma očima. Brejle neměl, doufám, že alespoň něco vidí.

V půli cesty jsme zastavili v malé vesničce, asi na bezpečnostní pauzu, dolití vody do chladiče a nakoupení občerstvení od místních stařen. Jen co autobus zastavil a dofuněl. Obestoupily ho ženy různého věku, ale nad 50let a hulákaly strašně cosi směsicí španělštiny a asi i kečuánštiny. Některé byly opět nasoukány do mnoha vrstev sukní, jiné v elasťákách, jak by právě přišly ze zumby. V rukách pověšené košíky, kde pod utěrkou schovávaly připravené teplé občerstvení. Jiné měly v malých pytlíčkách nazlátlý popcorn a nějakej žlutej extrudovanej polystyren. Koupili jsme oba druhy, ať taky poznáme popcorn opravdový, geneticky neupravený a na opravdovém slunci dozrálý. Seběhli se taky všudypřítomní psi. Vyžebrat cosi k snědku, popřípadě si kousnout do nějakého gringa. Zrovna když jsme jednoho hunta tím popcornem krmili, přihnala se k nám bezzubá bába s košem a hulákala na nás ČOKLO, ČOKLO KONQUESTO. Na to ti seru bábo, povídám, te´d tady jednoho krmím a docela jsem se s ním i skamarádil, tak ho přece nebudu žrát. Bylo to komické, vidět jak všude pobíhají psi a bába s teplím košíkem nabízí k snědku čoklo. Lidé to kupovali houfem, jak by tejden nežrali. Byla to brambora s vařeným vajíčkem politá zelenou a červenou salsou. Nebyla, jak jsem příští týden zjistil, ale k tomu se dostanu až jindy. Ještě jsme stihli pochcat revír, dětem rozdat pár bonbónů a vyfotit místní exoty. Lebeda pořídil i cvaknout jakéhosi smutného dědu, Vzal ho hodně zblízka a jenu to ani nevadilo. Později se ukázalo, že je slepý a tak že o něm asi ani nevěděl.

Nasedli jsme zpět a cesta do oblak mohla pokračovat. Šoféři se prostřídali, vybrali jízdné deset solů a valilo se zase nahoru. Terén začal být mnohem divočejší, kopce mnohem příkrejší a silnice mnohdy uzší. Jestli jsme byli unešeni tou předchozí částí, tak tohle byl mazec. Tohle byl trojnásobek emocí a adrenalinu, toho co jsme zažili doposud. Neuvěřitelné výhledy, soutěsky a příkré svahy posety stromy a keři. Sem tam domek na totální samotě, bez jakékoli přístupové cesty, snad jen pěšiny. Řeka vyřezávala do kopců zřetelné cesty a leskla se v tom krásném dopoledním slunci. Byl to úžasný zážitek. Andy jsou krásné. Tohle byl náš první bezprostřední kontakt s nimi. To musí pohltit každého. Autobus se belhal jak chromajzna na jedničku, jen zřítkakdy si slevil dvojkou. Naše průměrná rychlost byla maximálně osm kilometrů za hodinu a místy by bylo rychlejší jít vedle pěšky. Asi dvakrát jsme proti sobě potkali jiný autobus vracející se zpět. To pak jeden z řidičů musel vylézt a dlouho navigovat abychom se protáhli. Autobus plný lidí balancoval na hraně propasti, ale oba dědové byli naprosto v pohodě. Jestli to jezdí dvakrát denně padesát let, asi se není co divit. Častějikrát jsme se vyhýbali dědkům s osly, či volky. Sem tam jsme zase stavěli babkám, co chtěli svést. Jen tak si postávali v pustině a čekali na borce, co je hodí nahoru. S sebou měli dva pytle trávy, či pytel fazolí. To vždy jeden z řidičů vyskočil, naházel náklad mezi lidi a jelo se dál.

Těsně před cílem, asi na 3000 metrech nad mořem se opět krajina změnila. Rapidně přibylo zeleně, začaly louky plné květů a myslím, že tam byla i naše řepka. Vzduch byl úžesně čistej a vlhkej, slunce mělo sílu. Začali se ale stahovat mračna a my se s přibývající výškou víc a víc bořili do bíle tmy. Bylo jasné, že nahoře nic neuvidíme a místo dechberoucích výhledů zažijeme akorát tak zimu a vlhko. Taky se začala hlásit  výšková nemoc, brněli nohy a píchalo v hlavě, to bude zábava.

Pohled na San Pedro zespodu byl úžasný, malé městečko s domky s plechovými střechami namačkanými na sobě, umístěnými těsně pod vrcholem jednoho z masívů. To vše obklopeno sytě zelenou barvou na všech kopcích okolo. Příjezd do vesnice by návrat zpět o sto let. Cesta byla i místy betonová, ale stavby okolo, měli střechu jen tak sporadicky, okno sem tam, fasády popsané nějakými neznámými nápisy, asi reklamy nevím na co, a nevím pro koho. Všude kolem osli a samozřejmě psi. Vzadu na hřišti, kde zároveň babky cosi okopávali hráli kluci fotbal, jiní stáli u domů a mávali na cizince z Marsu. Na sobě odrostlé tesilky, umaštěné svetry a plstěné klobouky. Z domů vycházely společně s lidmi i slepice a sem tam koza. Na náměstí hrála, spíš chrčela z tlampačů peruánská hudba, hrozně votravná. Silničáři dělali chodník, betonový, do něhož sázely kamínky, aby to šlo dobře zametat. Jiní dělňasové kopali základy na cosi, protože se kolem všude válela armatura. Byla totální mlha, takže jsme toho moc neviděli. Vesnice to byla sice bídná, ale měla skvělou atmosféru a cítil jsem se tam dobře. Každá fotka na tom místě udělaná má skvělý nádech a pocit. Prošli jsme se kousek „downtownem" a pokusili se jít do kopce, prudkého, nahoru nad vesnici směrem k Markauassi. Bylo sakra znát, že jsme ve třech tisících, dýchalo se hůře, únava byla znatelnější, ale hlava zatím nebolela. Lebeda si trošku stěžoval, ale já byl zatím ok. Kousek jsem do kopce běžel, abych si zkusil jaká to bude makačka. Ten vlastní běh byl v pohodě, zato pak jsem to nemohl vydýchat. Postával jsem tam opřený o kolena a co bych jindy, u nás v Čechách dohnal za deset vteřin, tady jsem nemohl dodýchat minuty. Vyšli jsme až na 3300, ale že jsme byli v mraku, nic než bílo nebylo vidět, vrátili jsme se pomalu zpět. Cestou jsme potkali dědu s oslem, zase v tesilkách a rozšmajdanejch polobotkách, co nosil Elvis do Vegas, a povídal cosi, kejvali jsme sice že ano, ano, ale rozuměli pramálo. Asi zase mlel o ET.

Na náměstí nás zase přepadl hlad, byla tam ale jedna hospůdka jako báseň, krásná špinavá kuchyň, ušmudlaný jeden stůl, čtyři rozvrzané židle a psi a kočky u nohou. Objednali jsme si u trochu strhané seňority co jiného než kuřecí polívku a se zvířaty čekali, co bude. Zase stejný rituál. Limetky, kurefsky pálivá salsa na vypálení bacila a kýbl hustého výborného vývaru s játry, srdcem a kusem kostry. Tu jsem hodil psovi, co na mě tak vejral. Akorát jak to zhltnul, málem se udávil a nás zabili za zabití psa. Zašel jsem za seňoritou do kuchyně, abych jí tam v tom jejím prostředí vyfotil, ale byl tam s ní seňor, co vypadal jako pan mačeta a taty se tak na mě podíval, tak místo požádání o fotku se mi zadrhnul hlas, chvíli jsem kokrhal jak Láza, ale paxem se rozhoupal slovem viiiiiiť sviiiiině a zahrál to do autu.

Na zpáteční cestě nám kdosi z místních rezidentů zabral naše VIP místa a taxme museli zalést dozadu k domorodcům. Ta cesta už nám zase tak zajímavá nepřipadla, už jsme totiž byli horští vůdci z And, pro které je tohle cestování denním chlebíčkem. Autobus se nacpal k prasknutí a spoustu lidí si muselo ty skoro tři hoďky odstát.

Lebeda si chtěl na zpáteční cestě, kdesi před Chosicou ve venkovní hospodě odlovit kešku a tak jsme vystoupili u řeky a zašli do té vyhlášené Hejhulovi restaurace. Nebyla tam ani noha, Jen jakási amiga  se hrabala v záhoně a klečela u toho přímo bohémsky. Byla to výčepní, kuchařka a asi i majitelka. Objednali jsme si několik piv a CUY - morče. Všichni jsme ho chtěli zkusit, tady to není nic neobvyklého. Čekali jsme, že nás nechá ve výběhu vybrat to nejroztomilejší a si chvíli počkáme, než ho zabije a stáhne, ale místo toho hrábla do mražáku a vytáhla placku velikosti lángoše, jen s hlavičkou, zubama a čtyřma nožičkama i s drápky. Bylo to úplně placaté, takže to museli mrazit kdesi pod cihlou. Usadili jsme se u řeky a pili pivo a Lebeda hledal tu jeho ztracenou kešku. Nenašel nic, ale vrátil se vysmátej, že prej byl v kuchyni, koukal jak tu krysu smaží a že to prej má na pánvi připláclý žehličkou. Letěl jsem se tam mrknout a taky jo. Holka to pekla v obrovské pánvi zalité olejem, zubatou mrtvolku tam ponořenou že jí nekoukal ani vocásek a aby nemohla vyplavat, připlácla jí na dno starou těžkou žehličkou. Olej prskal, stříkal, ale morče to mělo marný, bude naše.

Na talíři vypadalo úžasně. Dlouhý oválný talíř zasypaný hranolky, na něm červená cibule a na vršku rozpláclé morče s drápkama, hlavičkou a zoubkama. Než jsme se do toho pustili, snad stokrát jsme to vyfotili, protože tohle každý den nemáme. Pózovali jsme u toho jak herečky, ale nakonec jsme se dočkali a každý si jednu nohu utrhl. Luplo to a vystříkl olej, jak praskla stehenní kostička. To asi byla známka, že to bude mastné jako bůček. To nám Čechům nemůže uškodit. Taky jo, maso normální, trochu nasmrádlé myšinou, ale jinak dobrý, ale ten olej, toho bylo příliš. Kluci tak akorát ochutnali, každý jsme si snědl po noze a kousek ze zad, ale já to pak celý dožral, obíral jsem lebku a všechny možný záhyby, abych tam nic nenechal. To jsem neměl, bylo mi po tom tůze těžko a krkal jsem to skoro až do rána.

Začalo se smrákat, ochlazovat a tak jsme chtěli zaplatit a vypadnout. Kočka se na nás smála, ať ještě počkáme, že si nás vyfotí a dá to na ten zasranej fejzbók. Nikdo ho ale nemáme, jen já kretén si ho založil omylem a tak jsem byl nucen jí dát adresu. Ani nevím jestli to tam fakt dala, neumím se tam podívat. Placení proběhlo v kuchyni, nepsala nám ani lístek, ale fixou to sčítala na tabuli. Tak to máme 21 piva a 40 hlodavec. Dohromady 61 plus díška, navrhnul Vlasta a je to za 65. Až po cestě nám došlo, jak strašně nás natáhla. Za šedesát pět se tady nažereš v osmi lidech. A my měli jen jednu porci. Tak proto se tak culila, proto bez lístku na tabuli. Teď mě to mastný morče bude dráždit žaludek desetkrát tolik. Ještě dlouho jsme si o tom povídali, ještě dlouho jsme v baru pili na čtyři největší blbce versus jedna nejchytřejší krasavice v Peru. Až teprve Vlasta, večer u jídla, když jsme koukali kolem sebe na hosty, zjistil že mnohem více blbců a nejchytřejších krasavic sedí vedle nás. Nejchytřejší krasavice pro to, že si klofly boháče a blbci proto, že doma celý život živý takovéhle vychcané krasavice, berou je do drahých hotelů, a dokonce někteří tam vzali i tchyni. Až teprve tam se nám ulevilo, teda mě o trochu později, protože ještě v noci na mě chodily ty olejový návaly.

03.02.2013 19:56:26
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one