Nový příspěvekJaxem se vydal sám nocovat do Limy

Nový příspěvekJaxem se vydal sám nocovat do Limy - obrázek

Nový příspěvekJaxem se vydal sám nocovat do Limy - obrázek

Jaxem se vydal sám nocovat do Limy a jaxem si užil nočního života pro bohatý

Ty dvanáctky v práci utíkaj tak rychle, že už tady mám poslední volno. Teda poslední volno mezi směnama, pak nás čeká ještě to veliké volno na konci. Měl jsem před sebou den a půl a nechtělo se mi ani na hory, ani zůlstávat na hotelu, kde to už docela nudí a taxem přijal nabídku od fabriky, že mě na noc přesune do Miraflores, kde si můžu do syta užít nočního života a ulic přecpaných Amíky. Do Limy jsem už sice nechtěl, myslel jsem si, že ji mám už za sebou, ale zkusit zase nový hotel, nové jídlo, a jen taxe procházet v noci po ulici mě lákalo. Šéfová mi zabookovala hotel, ale že jsem si vzpomněl příliš pozdě, taxík už nestihla a musel jsem se tam teda dopravit sám. To ale nebude problém.

Večer po práci jsem si dal poslední večeři, několik piv s kolegy, kteří se prý těší, až zase půjdu na noční, opustím je a oni budou moci jít spát včas, střízlivý a ráno být ready. Nerozumím tomu, já takovej domácí povaleč, u nás jdu do lokálu dvakrát za rok a tady ze mě udělaj největšího kaliče. Když to je tak, po ranní vždy přijdem vyschlý jak Květa Fialová a všichni už v autobuse tvrdí jak se strašně těší na pivo a jakou maj žížu. U baru si hned všichni po kuse objednáme a já jelikož mám opravdu žízeň, to první pivo na dvakrát vypiju. Nechám sklenici na baru, objednám si druhý a to si teprve nesu ke stolu, kam pomalu kráčejí kolezi. To svoje druhý položím na stůl a společně začínáme pít. Oni první já druhé. Druhé, jelikož nejsem pivař, vypiju na třikrát. Všichni ostatní si stihli potřetí akorát tak loknout. Jako jediný se jdu omýt a převléknout a chystám se na večeři. Amíci na večeře nechodí, prý se to nedá žrát a každý den si objednávají kuřecí sendvič a hranolky. Jednou jsem to zkusil. Nedalo se to. Nechápu, jak ten národ může přežívat. No a když se vrátím ze sprchy, oni si většinou pochutnávají na svých hranolkách a pořád upíjí ze svého prvního piva zvětralého, bezpěnového, peruánského Cuscena. A já jim samozřejmě vynadám, že hovno chlastaj, že to maj teplí jak scanky a ať  to do sebe kopnou. A takhle je to pak celý večer a to je asi ten důvod proč jsem tady za notora a kaliče. Co bysi tady počli s takovým Klofáčem, to si ani neumím představit.

Ráno jsem se sbalil, dal si vydatnou snídani a s batohem valil na rikšu. Naskočil do autobusu, bohužel si vybral dost plnej, taxem půl cesty stál. Byl hic jak prase, mě se pořád točí cosi v břiše a čekal jsem kdy se pobleju. Naštěstí se to za chvilku vyprázdnilo, já si konečně sedl a hlavu si nechal ovývat čerstvým smogem z venku. Co čert nechtěl, přisedla si ke mně mladá holka a když viděla, jak se marně ve své potrhané mapě smažím určit azimut a zjistit tím svou polohu, docela solidní angličtinou mě oslovila a poradila mě kudy kam. Shodou okolností to byla učitelka Angliny a já si mohl konečně popovídat a uklidnit se že nikam nezajedu. Asi jsem na ní udělal dojem dobrý, nebo dojem, že se sám někde ztratím a pravila, že vystoupí se mnou a dovede mě jako slepce k dalšímu autobusu přímo do Miraflores. Před nástupem se ještě u vykloněného naháněče ujistila že to jede tam kam má a předala mě mu s tím, že tohle je Rus co by sám zabloudil a ať dohlídne na to ať vystoupím kde mám. Stejně jako když rodiče voděj prvňáky do školy. Naháněč na mě záhy zapomněl, ale já opět vytáhl svou salátovou mapu a v klidu jsem si dojel přesně na místo.

Hotel byl přímo v centru, údajně jeden z levnějších, ale mě tak nepřipadal. V recepci všude mramor, pikolíci mi otevírali dveře, z reproduktorů se linula taková ta vlezlá obchoďáková hudba co má navozovat příjemnou atmosféru, všude lepší společnost, v obleku, či úplně nově koupených turistických hadrech, ve kterých byli nasoukáni převážně staří Američané, kteří si koupili svinsky drahý balíček do Peru, kde je budou tahat jak mrzáky, po těch výkladních skříních Limy a taktně volit cestu aby raději ani nezahlédly tu bídu, kterou každý den projíždím do práce. A do toho já, v ušmudlaných kraťasech, propoceným tričku, na kterým se jistě ta dlouhá cesta autobusy v tom hicu podepsala několika koláči a krosnou Corazon. Čekal jsem, že mě vykážou, vykopnou a batoh hodí na hlavu, že jim plaším hosty, ale nikoli. S úctou si vyslechli že jsem Tomášek a že tu mám rezervaci. Holka čuměla do monitoru jak krteček na tangáče a pak pravila, nemáte pane Tomasek. Kurva to není možný, já dělám v Kimberly v Santa Cláře a mám tu mít rezervaci na dnešní noc. Tímto se jim jejich podezření že jsem tu omylem potvrdilo a už asi v hlavě osnovaly scénáře jak mě vocať vypudit. Zkusíme ještě zavolat té paní na rezervace, ať se spojí s Kimberly a uvidíme. To čekání bylo nekonečné. Já věděl, že jsem tu legálně, ale připadal jsem si jak Mexičan na imigračním. Asi po pěti minutách, když už jsem nenápadně obhlížel kudy bude nejkratší ústup, si ale černoočka vyslechla požehnání a oznámila mi, že je vše ok, že mám zaplacený pokoj, snídani, místní telefony a jídlo v restauraci po celý den. To neměla říkat, to se ten kuchař nezastaví, spocenej bude až na prdeli, jak ho budu honit.

Dostal jsem krásný pokoj v devátém patře se dvěma velkými postelemi, parádní koupelnou, minibarem a elcédéčkem se sto programy. Umyl jsem se, zaskypoval domů a utíkal na oběd. V prostorné restauraci, kde bylo snad všechno ze skla, byli tři číšníci a jen pár hostů. I se mnou  celkem dva. Usadil jsem se do kouta, abych nebyl moc na očích a čekal na výčepní. Přišla hubená Peruánka, čistě, stroze a předpisově oblečená, vlasy svázané do drdolu, to tu mají bohužel všichni co se motají kolem jídla a dokonale nacvičenými pohyby mi podala menu. A kurva, tak to je ten důvod proč tu nikdo není, předkrmy začínají na 35 a hlavní jídla na 45 dolerech. To bych asi neměl, já sem nepatřím. Ale co kurva, na recepci mi to řekla jasně, všechno platí kompaňa a už tenkrát, když nás sem verbovali, slibovali, že nás na víkendy budou přesouvat do lepšího hotelu v Miraflores. Minule jsme to odmítli, tak teď si narvu pajšl. Objednal jsem si teda pravé Ceviche - chobotničky, krevetky, zelenina a syrová ryba zakapaná limetkovou šťávou. Snad nejlepší národní peruánské jídlo. Pak mořského okounka s chobotničkami, krevetami a jakousi rýžovou kaší a zákusek se jmenoval tři mléka. To nejspíš dostanu lamí, mlíčí a cucnout z kozy. Za chvíli tu byla zpátky s teplými houstičkami a máslem, aby mě to čekání na jídlo lépe uteklo. Na kolena mi ladným pohybem hodila ubrousek, protože asi tušila co jsem za dobytka a nosila na stůl. Obě jídla byla vynikající, jen to ceviche trochu kyselé, ale jinak i s tím zákuskem, co nakonec byla nějaké vícevrstvá kaše ve skleničce, to byl koncert pro držku. I s pitím a deseti procenty za servis jsem na učet pokoje podepsal 122 tolarů. To je strašný, ve městě kde podstatná většina nežije na hranici bídy, ale v ukrutné bídě se platí 122 doláčů za jídlo? To je kontrast jako prase. To asi bude moje nejdražší večeře v životě, paradoxně v nejchudším městě, co jsem kdy byl.

Vyrazil jsem do centra. Potřeboval jsem koupit Elince stejnou čapku jako má Ondra, aby se doma nervali jako servali, když jeden ji mít bude a druhý ne. To obnášelo vypravit se autobusem do špinavé tržnice na Graz Av, kde jsem kupoval tu pro Ondru a nemusel tak nikde bloudit. Byl jsem tam za chvilku, zašel se do obchoďáku za padíka vymočit, abych nebyl jak ty prasata venku a po paměti se vydal na cestu. Čím více jsem se vzdaloval centra, tím zajímavější, špinavější a smradlavější bylo okolí. Posledně jsme tu byli ve třech a to se mně to zdálo docela zábavné. Nejčko ale, sám, jsem byl přesvědčen, že chca nechca se od suď do tmy musím dostat. Jinak půjde o krk. Cestu jsem si pamatoval do posledního detailu, minul jsem krámek s pracovními bezpečnostními pomůckami, minul jsem borce s na dece rozloženými brýlemi Ray Ban, minul jsem i ten roh s volezlými, spekovitými štětkami co nás lákali do boční uličky na romantické milování při svíčkách. Opět tam byli a opět mi všechny nabízeli zboží ze svého menu, ale byl jsem sám a nezdálo se mi moudré se u nich zastavovovat a vyzvídat ceny i když mě to zajímalo. Jedna z nich byla solidně volezlá jakousi leprou v xichtu a už od prvního pohledu budila dojem naprosto zdravé a bezpečné společnice. Byl to takový lékařský exemplář pohlavně přenosných nemocí. Možná kdybych ji ve skleněném dvoustováku, naloženou v lihu dokulil domů, medici by mi za ni dali bečku Krakonoše. Usmál jsem se na ně, jako že mě strašně mrzí, že je nemůžu mít pět minut rád a mazal od tam tud jak připosranej Pribilinjec. Minul jsem velkou plochu před nějakou veřejnou budovou, kde staré babky na zemi prodávali upečené koláčky, jiné zase vymačkanou šťávu z pomerančů a další, takový vyschlý děda zase stál přede dveřma a vycházejícím nabízel barevné folie na papíry. Kurva jak přišel na to, že zrovna na tomhle tovaru postaví svůj obchod. Na tom samém místě jsme také zhlédly tu veselou historku ze života místního popeláře. Přijel totiž peruánský Marius Pedersen na pravidelný, tady spíše nahodilý svoz odpadků. Ale nebyl to náš známí kukavůz, kde se jen přikulí popelnice, zatáhne za páčku, pak s tím ten debil desetkrát třískne, aby tu popelnici totálně dojebal, naskočí na skejbord a relativně čistej se ovalí na další rito. Tady přijel roztřískanej předkristovskej náklaďák s vysokými sajtnami, aby se toho tam hodně vešlo, dva borci jdou kolem chodníku a přes ty sajtny, co jsou asi tak ještě půl metru nad jejich nataženýma rukama, tam házej ty pytle plný všelijakýho bordelu, shnilýho ovoce, prodává-li ho zrovna někdo poblíž, shnilého masa, asi i mrtvých psů a samých takovýchto dobrůtek. A jednomu amígoj, už tak zaprasenýmu jak dobytek se ten jeden pytel o tu sajtnu roztrhl a všechny shnilý šlupky a vohryzky mu napadaly do xichtu. Báby kolem se mohly jak jinak než pochcat smíchy, ale tenhle borec se jen pousmál, rukama smetl tu smradlavou kaši, a naházel jí tam po troškách zpátky. Vzal druhý pytel, udělal zase ten samý pohyb jako Federer na mečbolu, ale ouha, dvojchyba, druhý servis se opět nepovedl, míček opět zavadil o síť a i ten druhý pytel si zase vysypal na palici. To už jistě báby měly únik moči, protože jejich záchvat smíchu byl ďábelský. Amiga to ještě více rozveselilo, protože už jistě věděl, že je hlavní hvězdou dne, že se o něm bude dlouho do noci povídat a že i já ho nacpu do svých postřehů.

Na tržnici bylo vše při starém, stejné holky podřimující ve svých stáncích, kde se jen sotva otočí, stejný tovar, nepodobný tomu co se dá koupit i v našich vietnamských tržnicích. Snad milion replik fotbalových dresů všech možných lig a soutěží ve velikosti od dětských po dětské. Na nás Evropany je tu velice obtížné sehnat oblečení, o botách nemluvě. Je i velice pravděpodobné že by nám byly malé i šprcky, ale to jsem nezkusil. Koupil jsem si to největší možné triko a na hotelu jsem v zrcadle viděl Olafa Ludwiga po dojezdu etapy závodu míru. Narvaný to mám jak ňákej homůš. A to nejsem nijakej obr, takovej Beran by si tu nekoupil vůbec nic. Obstaral jsem Elince tu čepici, seňorita si mě samozřejmě pamatovala, protože o dva vzorníky světlejších a dvě hlavy vyšších chlapů si u ní čapky každý den moc nekupuje. Smlouval jsem zas cenu jako pes, z dvanácti šla na deset, o osmi už nechtěla ani slyšet. I tak je to dobrá cena. Měl jsem splněno a tak už jsem se jen v klidu procházel a bavit se tím, jak na mě všichni čučej a divěj se co tady ten gringo chce.

Cestou zpátky jsem to vzal kousek po druhé straně. Tam to byl ale mazec, o několik kategorií horší, špinavější a smradlavější. Tam jsem si teda netroufl. Každou chvíli jsem čekal, kdy se z jakých dveří objeví ruce co mě zatáhnou dovnitř, semelou a za dvě hodiny vyplavu nahatej a zrychtovanej stokou do Tichýho oceánu. Pryč odtud, doma jsem slíbil že nebudu riskovat. Rychle jsem si mávnul na autobus a relativně bezpečně a fofrem jsem dojel zpět do bezpečné Miraflores.

Byla už tma, Kennedyho park byl plný stánkařů a bílých sejrových turistů z vyspělé společnosti, kteří přesto že dobili svět a jsou silní a chytří se zde nechali okrádat a kupovali suvenýry třikrát dražší, než na té tržnici ze které jsem právě přijel. Pro mě to bylo velice zábavné, koukat jim pod ruce a poslouchat jejich great! It is cheap! Levné to ale v žádném případě nebylo. Procházel jsem si stánky se suvenýry a hadry až jsem snad omylem narazil na prodejnu obrazů. Samé ruční práce, samé originály na plátnech, většinou v oleji. Některé docela povedené a při prohrabávání se se vedle mě nachomejtl páreček vskutku zajímavý. On vysoký, rezatý, pohublý a bílý, tipoval jsem ho Ir, ona malá černovlasá, kozatá a prdelatá, tipoval jsem jí Peruánka, si spolu jeden obraz kupovali. Ona hovořila španělsky a domlouvala podmínky obchodu, on měl v ruce připravenou prkenici a smál se, jak dobře kupuje. Odkud seš, ptám se, z Anglie a tohle je moje přítelkyně. Opověděl rezatec. Říkal, že ho má jen za 390 solů, že srazili cenu ze 750. Hlavně musíš smlouvat, nesrat se s nima, pravil. Mě se tam ale líbil jen jeden. Nahá seňorita, za tu bych nějakou pětku ztratil, ale byl moc malý, když už, tak ať má dva metry. Poslali mě teda o ulici dál, že tam je těhlech krámků hafo, že tam si seňoritu v životní velikosti určitě vyberu. Dnes jsem už jednu možnost měl a dokonce jich bylo několik. Sice marodili, ale zato byly ve 3D. Vypravil jsem se teda tam. Byla to jakási umělecká ulička hned u parku. Všude krámky s hudebními nástroji a obrazy. Některý nebyl ani krámek, byl to jen dvůr narvaný plátny všech velikostí a stylů. Krajinky, abstrakce, pánbíčkáři… Každý krámek měl ale jiný nádech, tak jak jejich majitel jinak maloval. Seňorit moc nebylo, ale tůze se mi v jednom líbil jeden, jakýsi rybářský výjev, mazanice, ale mě, tupci se to líbilo. Stál jsem u něj, kochal se a přemýšlel, kam bych ho doma pověsil. Byl namalován vertikálně a my domů potřebujeme cosi horizontálního. Věděl jsem jasně, že ho kupovat nebudu, ale chtěl jsem si s těma šmelinářema trochu pohrát. Kousek přišel za mnou a mleli jsme píčoviny, protože já neumím španělsky a on zas anglicky. Domluvili jsme se ale, že si ho nekoupím jen z toho důvodu, že je na vejšku. Byl-li by býval na placato, určitě bych se tady nechal vokrást a vysolil bych vám tu 700. Kníráč někam volal, tón měl přeukrutně důležitej, asi jako když Hujer přiběhl říct že už je tady ta kukaň vedoucího a mával na mě ať chvilku počkám. Za pár minut se do dvora přiřítil prťavec, který měl asi od mládí potíže s růstovým hormonem. No valil ještě v zatáčce, div že mu neujela zadní náprava a nesemlel tam ty plátna nahromadu. Pochopil jsem, že tenhle uřícenej Messi, co se rukama opíral o kolena, funěl a bez slova kulil očí směrem nahoru ke mně, byl nejspíš pan malíř, co se přišel domluvit s potenciálním zákazníkem. Veškerou komunikaci zařizoval ten kníratej obchodníček co ho volal, protože Lionel ze sebe nebyl schopnej vydat kromě funění vůbec nic. Jen tak kejval a lapal po dechu. Možná že běžel až Cusca a nebo to je prostě jen povaleč a těch dvacek rychlých kroků ho zmohlo. Z dalších gest jsem pochopil že Messi mi přes noc namaluje nový, naplacato, že to není problém, že vlastně všechno je noproblemo. Messi kejval na všechny noproblemy padající z úst kníráče a já se bavil královsky. Když ten tmavý Kupka vycházel ze dvora, přemýšlel už o tom, jak celou noc nebude ani spát, ani postrkovat, ani chlastat a fetovat, nýbrž pro jednoho zámožného Rusa malovat jak mourovatej. Ráno to ještě přejede fénem aby se mi to nelepilo a bude vyděláno. V tu dobu já už ale věděl, že všechna jeho práce příjde vniveč a že zítra celý den budu mít šlukačku jak prase.

Chvilku jsem se ještě prošel a hladový se zdekoval zpátky do hotelu, abych se umyl, vzal si čistý triko a hlavně se najedl v té naší lidové restauraci. Zežral jsem jenom lehký zeleninový salát s kořetem, aby mě v noci netlačil škopek a znovu se vydal ke Kennedyho parku. Chtěl jsem zapadnout do nějakého hudebního klubu, na hauzíček, pankáče, nebo při nejhorším diskošku. Vylezl jsem, bylo už deset. Předzahrádky restaurací a hospod se hemžili sebevědomými Američany, co se zde jistě cítili jak by to tady taky zachránili. Jako v Iráku. Roumoval jsem okolo, koukal dovnitř, bylo teplo a já si užíval pohody. Chodník byl plný naháněčů do klubů o různé síle prasáctví. Jeden z mnoha co mě zastavil, mi nenápadně ukazoval do harmoniky složený katalog zboží, který ve svém podniku nabízel. Tovar byl většinou tmavší, některý i úplně černý a zřídkakdy světlý. Byl prý made in Peru, Venezuela, Brazilia a asi i Russia. Většinou měl trojky kozy. A že prej co hledám, že mě tam grátis doveze, je všechno možný a vše je i dovoleno. Já se vymlouval jak u autoškoly a dělal ze sebe blbce. Chvíli na mě koukal, co jsem za debila, prý kde je problém a když jsem vycouval, jistě si myslel, že jsem homůš. A takhle to bylo asi desetkrát. A další týpek před barem, že právě otevřeli super klub, ať se tam jdu jenom mrknout, že to je zadara. Táhnul mě po tmavých schodech kamsi do pekla. Přede dveřma jsem dostal od dvou koček panáka martriny v plastovém kalíšku jak ve Výravě, kopnul jsem to do sebe na kuráž a dobelhal se nahoru. Tmavej černej bar, milion světýlek, ze kterých jsem málem dostal epileptickej záchvat a skoro se vypěnil na podlahu. Bylo tam pár chlapů, asi čtyři, zato holek snad dvacet. Všechny byly v uzkejch šatech a v botách na jehlách, vyloženě čekaly na xeft. Když štětky viděly chodící prachy, vystartovaly ke mně houfem, ale zvítězila jen  ta která zrovna šla okolo dveří asi se vychcat a díky své výhodné pozici mě lapla. Podala mi ruku, řekla že se jmenuje      ani nevím jak, budeme jí říkat třeba kurva jedna a táhla mě k volnému stolu, kterých tam bylo snad padesát. Jak jsem se v té tmě zamotal šlápnul jsem jí svými osmdesátipěti kily rovnou na nalakované, pěstěné prsty v těch jejích vysokých pantoflíčkách. Čekal jsem, že dostanu kolenem do vajec, ale ona, profesionálka, nehla ani brvou, jen se usmívala a kulila na mě oči i když v tu chvíli musela prdelí cvakat šestky dráty, jaká to byla bolest. Já jelikož se neuměl ani omluvit, snažil jsem se tvářit provinile, poplácal jí po zádech a alespoň řekl Buenos Díaz. Je to sice dobrý den, ale umím to dobře a to i s výslovností. Co je tohle za pitomce, pomyslela si jistě, v noci mi rozdrtí malíček, plácne mě jak valacha a místo promiňte, řekne dobrý den. Ale co, lezou z něj prachy, tak ho podojím. Hovno, hovno, hovno. Věděl jsem přesně do jakého pajlzlu jsem vlez. Je přesně jako Hooters v Americe. Hned u vchodu vám nacpou kozatku, která s váma sedí u stolu, dělá, že ji strašně zajímáte, kulí očima a dává hostu, ať je to sebevětší slizák pocit atraktivnosti a zájmu o něho. Ten pak něvědě si rady s pocity těmito, chová se nestandardně, tudíž rozhazuje prachama. Navíc se rád vrací na místo, kde je mu dobře. Ty tu pracuješ? Zeptal jsem se jí, no jasně že pracuje a je to přesně ona, ta tahačka z kapecprachů. Ale já jsem tě už prokouk, mě jen tak nenachytáš. Bylo to přesně podle scénáře, hrozně jí zajímalo, odkud jsem, co tady dělám, kde pracuju a taky říkala, že moje práce je strašně zajímavá. Hrála machra že ví přesně kde Česko je, ale kecala, nevěděla ani kdo je Pavel Nedvěd. Ty ostatní harpije co seděli u dveří, čekaly na zákazníky a díky této jaze přišly o xeft, se na mě přes rameno smály, mrkaly a vystrkovaly jazyčiska, asi abych přesedlal na jiný, jistě lepší motocykl, kterému se nechtělo sedět v boxu. Ač ta moje byla hezká a uměla i trochu anglicky, hovořit se s ní nedalo, protože jí strašně smrdělo z huby. Asi sežrala něco špatného, nebo do ní na jaře něco vlezlo a chcíplo to tam, protože smrad to byl opravdu hroznej. A jak tam byl kravál, nakláněla se ke mně, div že na mě nemluvila jak dyš racek krmí mladý. To se nedalo vydržet a stejně jsem byl přesvědčen, že tady nebudu a tak jí česky říkám, že du do prdele, že ten puch je hroznej, že by i kytka zvadla. Culila se jak andílek, protože si myslela, že jí říkám českou básničku a že jí budu celej večer zvát. Místo toho jsem se zvednul, nezastrčil židli a vypadnul rychle stama.

A nebyl bych to já, kdybych na sebe v takokovýdle štvrti nenalákal homůše. Du si takle, odmítám jednoho naháněče kurev za druhým a najednou kde se vzal tu se vzal kubánskej teplouš a má vo mě zájem. Já se z toho poseru, to sem měl rači zůstat s těma štětkama, než todle. Byl to exot neuvěřitelnej, hubenej, prťavej, hubu jak dyš přehodíš peřiny přes balkon a vandroval do mě, že je to gay a jak se mi v Peru líbí a zkama sem. Až do teď to bylo super ty debile. Povídám, ale on se nenechal odbejt a že mu to nevadí. Ale mě to do hajlu vadí, vyháněl jsem ho od sebe a jasně mu dával na jevo, že to na mě dnes už zkoušely jiný krasavice a že taky nepochodily. Všichni i ti pasáci a štětky na mně čučeli a v tu chvíli jim docvaklo, proč jsem s níma nechtěl jet vstříc heterosexuálním eskapádám a proč jsem dělal takové obštrukce. Chvíli to trvalo, než jsem ho setřás, ale povedlo se. Už už jsem ho chtěl tlouct, ale asi mu došlo, že já mám v komíně zavříno a šel shánět jinou oběť.

Vzal jsem to teda na Berrlin Av, kde se měl nacházet La Dolce Vita Club. Chtěl jsem se tam mrknout, poslechnout si co a jak se v Limě hraje a taky se pokoukat na tančící párečky. Jenže z toho sešlo, Dolce Vitu jsem vůbec nenašel, v tom místě kde měl být, byl jen bukvicobar a ty ostatní do kterých sem vlez, stály za hovno. Buď se tam debilně hrálo. Ňáká ta jejich posraná salsa, nebo tam bylo málo lidí, nebo tam nebyl vůbec nikdo. Abych kajsi v podzemí seděl sám bílej mezi samejma barevnejma, na to jsem se zas tak sebevědomě necejtil. Navíc jsem byl zpruzenej z těch kurev a tý bukvice a už sem ani neměl náladu. Vapakoval jsem se teda z Berrlina a obklikou šel zpět do hotelu. Stejně už byla půlnoc a i to bezpečné centrum se mi zdálo trochu méně bezpečné.  Po zemi se začali válet sťaté, mladé holky a štětky na mě hulákaly už z protější ulice. V jednu chvíli koukám, z protějšího chodníku kě mě zase běží ten můj známej přiteplenej Fidel Castro, on mě snad sleduje. Už jsem bal nasranej a jasně jsem mu dal najevo, že jestli nevypadne, rosekám ho jak psa. Pochopil a utíkal zpátky na Kubu.  Vzal jsem to teda sice pomalu, ale rovnou po Lorret Av k hotelu. Cestou naskakovala noční směna hounometařů, kteří kartáčovali chodníky. Před nimi šel týpek co jim to, aby neprášilo, polejval kýblem vodou, jež měl ukrytou v popelnici na kolečkách. Ono tady neprší. Tuším, že jsem se někde dočetl, že to je jen 70mm srážek ročně. Za celé tři týdny jsem opravdu neviděl z nebe spadnout kapku. A mraky jen jednou. Na Markauassi ve 4000 metrech. Jinak nonstop smog. Malinká komplikace nastala jen tehdy když jsem na Lorret zabočil místo k hotelu, od hotelu a asi po dvaceti minutách nervózního vyhlížení portýra, jsem se musel otočit a vrátit se.

Ráno už nijak zajímavé nebylo. Nasnídal jsem se v naší hotelové kantýně, dopoledne ještě zašel koupit pohledy a známky, odhlásil se a dom jel taxíkem. Navíc jsem v něm usnul a probudil se až před hotelem.

Byl to výlet poučný, pro mě levný, pro kompaňu sakra drahý, nic moc na vzpomínání to nebude, ale nežli se válet v El Pueblu u bazénu, tak super.
03.02.2013 19:55:34
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one