Marakuassi

Marakuassi - obrázek

Marakuassi - obrázek

Dvoudenka do 4000 metrů nad mořem.

Přišel jsem z noční, nějak se i nechtělo spát a přemýšlel jsem, kam pojedu. Měl jsem v plánu dva dny volna a taxe nabízelo Marukauvassi. Skalní městečko nad San Pedrem ve výšce 4000 metrů. Nějak se mi nechtělo samotnému a taxem přemlouval Lebedu s Vlastou, ať jedou se mnou. Oni měli volný jen dnešek a zítra šli na noční. Teoreticky by se to dalo zvládnout. Dnes vyjet do San Pedra, přespat tam, brzy ráno vyšlápnout těch tisíc výškových metrů a ve dvě zpátky. Akorát v šest budeme na hotelu a oni můžou jít v sedm na krásnou noční třináctku. Po patnácti kilometrech v takové výšce, by ta noční byl extrém, ale dá se to. Vlasta to rázně odmítl, že není blázen, že si radši před tou směnou spočne tady u bazénu. Lebeď byl na vážkách, ale měl rozum a taky se to vysral. A co já přece tady kurva neprojebu dva dny? Hovno, já jedu i sám, začal jsem balit, s tím že kašlu na spaní, že se vyspím a autobuse. Lebeda furt obcházel okolo, v palici mu šrotovala pral se se svým svědomím, protože chtěl jet taky, ale před tou noční ty byl nesmysl. Pak by v práci padnul držkou do stroje. Asi za pět minut ale řekl, hovno, jedu taky, ňák to dopadne.

Zabalili jsme teda věci na dvoudenní výlet, raději i stan, hodně vody, foťáky a šli jsme si dát k baru u bazénu poslední oběd. Sežrali jsme dva parádní svíčkové steaky na grillu, k tomu dvě piva, já to všechno přikryl ještě zmrzlinou, ať v autobuse nějaká zábava, rozloučili se s partou a vyrazili. Vlasta nám ještě připomínal, ať se vrátíme alespoň jeden, že doma ženě slíbil na tu velkou dobrodružnou dovču nepojede sám.

Cesta do Chosici podle plánu, nacpaným pekáčem, tu bychom zvládli už po slepu. Navíc jsem jí kompletně prospal. Před odjezdem do pedra jsme zase jako obvykle koupili banány a pochcali plot. Autobus, dá-li se tomu vraku tak říct, byl nasračku nacpanej, zbyli tam na nás dvě poslední místa úplně vzadu a to ještě bohužel u takovýho starýho votrapy, nějakýho peruánce co prý jezdí po vlasti a fotografuje. Jaxe nám snažil vysvětlit. Co vám budu povídat, mám to tady ve foťáku v té torničce, pravil a vytáhl kožené pouzdro a z něho otřískaný automat za dvacet dolarů. Hrozně důležitě mi ukazoval fotky, hrozný fotky, lidi bez hlav a nohou, polovina z nich nakřivo a druhá polovina rozmazané. V tom foťáku jich mám dvě stě, a doma v komputeru skoro tisíc. To je co? Machroval na mě. Pokořeně jsem pokyvoval hlavou a dával mu nažrat pocitu důležitosti. Pro sebe jsem si ale mumlat cosi o tom, že to jsem to kurva chytil trotla, že s tímhle magorem místo spaní si tu asi zažiju vočistec. To radši vedle sebe zablešenýho psa, nežli todle. Ale seděl jsem a to bylo hlavní. Zavřu víka a pokusím se usnout.

Ještě jsme nevyjeli a už mě bolela prdel a záda a nevěděl jak si sednout. Sedačky byly totiž totálně na hadry, molitany vevnitř už skoro nebyli a seděl jsem na kovové konstrukci svařené z několik jeklů, opěradlo bylo na jedné straně utržené a tak i záda jsem měl do šikma. Autobus plný, do toho to pako vedle které taky tak troch u páchlo, já po noční třináctce, nevyspalý, hic, vydýcháno a tři hodiny v kuse. No to bude vočistec. Doufám že to za to bude stát.

Ten autobus byl totálně na kaši. On jel pořád na jedničku, víc to nejelo. Cesta utíkala strašně pomalu a tentokrát mi vůbec nepřišla skvělá, úžasná a mimořádná jako minule. Jen jsem jí chtěl už mít za sebou. Na chvilku jsem usnul, ale probudil mě šrumot a taku ukrutná bolest zad a prdele. Byli jsme na půli cesty, a zase jsem slyšel to známé hulákání ČOKLO, ČOKLO CONKVESTO. Byly tu zase ty babky s fastfoodem a zase řvali jak krávy a nedbali vůbec na to že chci hrápat, páč mám deficit jak prase. Aby toho nebylo málo, tak přistoupilo dalších asi deset lidí a z autobusu plného se rázem stal autobus narvaný a aby toho nebylo ještě míň, mě u nohou se usadil ten již vzpomínaný zablešený pes. Kurva čoklo, čoklo konkveso, zařval jsem a málem přiběhla babka s kukuřicí. To mám za to že jsem se rouhal a přál si místo mého kolegy votrapy psa. Přeci jsme tady blíže k bohu a tudíž on líp slyší. Pejsek to byl ale krásnej, koukal na mě a chtěl se kamarádit, taxem ho drbal a drbal a čekal až mě začnou kousat blechy v rozkroku. To by bylo poslední, co bych potřeboval. Čoklovi jsem se ale líbil a za mou přízeň mě odměnil tím, že si mi lehl pod sedadlo na boty a celý zbytek cesty mě hlídal.

Měl jsem dost, zase jsem usnul. Probudilo mě až lupnutí a skubnutí mých zad. To se utvala i druhá strana toho rozjebaného opěradla. Naštěstí jsme byli skoro na místě. Rychle se setmělo. Zastavili jsme dole pod náměstím a zezhora busu šoféři za pomoci místních sundávali skříň. Kdosi si v Chosice koupil kredenc a táhl ji na střeše autobusu do nebe. Řidič nám řekl, že ať všichni vypadnem, že když už stojí, ať to vezmeme jed ním vrzem. Celý ten dav se tea vyřítil ven a záhy se rozutekl po uličkách Pedra. Ze střechy nám schodili bágly a vyrazili jsme chabým pouličním osvětlením nahoru do centra shánět nocleh. Samozřejmě, že náš nový přítel votrapa nás pronásledoval, dokonce i navrhoval, že si najdeme nocleh spolu, jako parta. Do hajzlu, musíme se ho nějak zbavit, pravil jsem a osnoval plán. Borec zatočil nahoru po schodek k náměstí, my hned čapli první příležitost a hnali rovně kamsi k hřišti. Vyškrábali jsme se kamsi na dvůr, kde se zrovna odehrávala úžasná středověká scéna. Pět chlapů tam sekyrou a mačetou porcovali krávu. Potmě, jen jedna bába jim svítila baterkou a taky radila. Mydlili ji tam na hlíně, v prachu. Nevěřil bych jaká je to dřina, čtyři chlapi jí roztahovali nohy a jeden do ní mlátil, rozmachoval se jak kanadskej dřevorubec. Vzali jsme si bundy, byla už kosa, nasadili čelovky vytáhli foťáky a cvakali ještě bleskama. Ten jeden borec, co byl nejvíce od krve, říkal, pojďte dál tady můžete bydlet, skama ste? Z Čech, jo to znám, Pavel Nedvěd a Petr Čech co včera v semifinále ligy mistrů vymazal Messiho. Raději jsme se zdekovali, chtěli jsme se jít ještě najíst. Obešli jsme ale to noční líné město a vydrápali se mezi baráky na vyhlídku, byla tma, nic jsme neviděli, ani vlastně nevím proč jsme tam lezli. Rozepli jsme si alespoň poklopce a chtěli tam u zdi zanechat českou značku. Když jsme byli v nejlepším, rozezněl se tmou zlověstná štěkot a vrčení, co se velice rychle přibližoval k nám. Já jelikož se psů bojím, jsem zanechal močení ihned a skoval manželčinu jitrnici, kterou jsem slíbil přivézt zpět a v pořádku a připochcaným poklopcem jsem s rukama v kalhotech a husí kůží až na prdeli mazal odtamtud. Lebeda se psů nebojí a tak ně jenom zamlaskal a v poklidu je zkrotil. Zato já byl politej studeným potem na zádech, pochcanej teplejma chcankama na nohách a vyděšenej jak Američan na kole. Vrátili jsme se na námko, v místním supermarketu tři krát tři metry nakoupili jídlo na zítra a zapadli do hospůdky na co jiného než polívku. Hospodskej i jeho syn si nás z minulého tejdne ještě pamatoval. Usadil nás podal ruku a mazal pro ňamku. Jeho kluk asi osmiletý přičmoudlík si ořisedl k nám a učil nás španělsky, perrro - ukazoval na psa, gattto, na kočku. Hrozně se mu taky líbil můj foťák, hmed si ho neví na krk, fotil píčoviny po hospodě a prohlížel si fotky z Limy. Matlal mi po něm těma svejma umouněnejma prstíkama, všechno mačkal a zkoušel. Ale co je to D pětka, deštiodolná, prachuodolná a nejspíš i špíno odolná. Nechal jsem ho hrát jak se mu libí a zatím dlabal, vynikající hovětí vývar s nudlemi a bramborami. Byla to neuvěřitelná lahůdka. Navrch jsme to zapili čajem z koky a máty. Pochutnali jsme si královsky. V tom se rozrazili dveře a do lokálu přišel náš starý známý votrapa. A měl radost. Měl radost, že zase opět vidí své nové známé z Východu. Už jsem se ubytoval, pravil a je to tam llevné, chtějí jen deset solů za noc. Paní výčepní, za to že jsme jí udělali kšeft a asi i pro to, že jsme vypadali na to že to tam neznáme nám navrhla, že nás zavede k hotelu. Táhla nás nocí, kolem dělníků kteří se ještě potmě snažili žlutou barvou namalovat na kraj silnice čáry. Dělali to štětkou velikosti stolního počítače, roztřepenou, jak jamajská hlava, bez provázku, bez šablony. Jiného než křivice se od toho čekat nedalo, ale tady dobrý. Mamka nás zavedla přesně na ten námi již dnes navštívený dvůr, který ještě nesl stopy krvavého boje a páchl kravskou smrtí. Místo krávy a hromady připrcatělých zápasníků, tam už ovšem zbyl jen jeden, co se pral s klacky na oheň. Zkrvavený repecpční, co se už naštěstí stihl umýt, to na nás zkoušel, že pro nás má exkluzivní pokoj se záchodem a sprchou a že za skvělých 35 na osobu je náš. Nasrat, dej nám ňákou zablešenou špeluňku za deset a budeme  smlouvat, to si piš. Chtěl nás natáhnout hajzl, viděl dva bílý s batohem, tipoval blbý Amíci a tak je oškubu. Ale na rusáka si jen tak nepříjdeš zmetku. Usmlouvali jsme dvoulůžkáč za dvanáct pade na osobu a utahaný jsme zapadly do našeho apartmánu dva krát tři metry. V ceně jsme měli, dvě postele, jeden noční stolek, jedno okno a jedny dveře. Vypakovali jsme si spacáky, vyčistili zuby, pěnu vyplivli z vokna na pěší zónu a Lebeda zalehl. Já pravím, že se jdu osprchovat, že se musím pokaždé umejt, třeba i v řece, ale bez vody do pelechu nejdu. OHHHH, bleeeee, Vešel jsem vedle do koupelny, kde byl vedle sprchy i záchod. Strašnej smrad, hned vedle záchoda byl totiž koš plný čtvercových papírků uprostřed s hnědým kolečkem, jen tak v kýbly bez víka. Chvíli jsem sám se sebou zápasil, ale nešlo to. Se zatajeným dechem jsem si jen umyl ruce a rychle zalezl do spacáku. Spalo se mi dobře, až na tu zimu.

 

Ráno vstáváme o půl páté, rychle se oblékneme, sbalíme bágly a sežerem banán hurá do tmy. Je noc hvězdy sítí a my se táhneme nahoru s čelovkama na hlavě směr Marukauassi. Ze tmy dvorů se ozívá zlověstné vrčení místních psů, což mě nahání hrůzu, ale naštěstí jsou místní hunti příliš líní, aby na nás vystartovali ze svého vyhřátého pelechu. Míjíme hřbitov  a míjíme několik siluet oslích postav, kteří jsou na rozdíl od psů v klidu a ani trochu na nás nevrčí. Je krásně, čistý vzduch a chladný vánek. Jdeme pomaličku, krok za krokem, žádné rychlé pohyby. Zhluboka dýcháme a čekáme kdy nás zkolí výšková nemoc. Asi ve 3400 metrech se zastavujeme a kocháme se výhledem na osvětlené San Pedro pod námi. Vychází slunce a snad během pěti minut je světlo. Než jsem vytáhl stativ, bylo po noční atmosféře. Sežereme, sušenky, doplníme tekutiny a už se zase škrábeme pomalými kroky vzhůru. S každým přibívajícím metrem úměrně stoupá únava, to vše ale kompenzuje překrásné krajina a neuvěřitelné výhledy. Zastavujeme skoro každých desetminut, snažíme se hodně pít, ale bolest hlavy nám jasně dává ne jevo kde jsme. Procházíme pásmem se snad milionem kaktusů, které ale popár metrech zase končí, stejně rychle jak se objevili. Najednou, za jedním vrcholkem e před náma otevírá krásná planina s několika ohromnými pískovcovými útvary. Jsme tady. Marukauassi. Nahoře nd námi už vidět brána, ale i tak nám pořád ještě zbývá nějakých sto výškových metrů. Těsně před bránou, se usadíme na skálu a dáme si další svačinku. Jsme skoro ve čtyřech tisících, únava a bolehlav je značná. Ihned za branou do skalního města se setkáváme s tím Peruánským všudypřítomným bordelem. Všude jsou konzervy, igelitové pytle, nasráno, lahve, pešci. Pro nás nepochopitelné, ale už si na to zvykáme.

Vydápaly jsme se až na vejvyšší vrchol, kazdý na den, máváme a hulákáme na sebe ze dvou protilehlých vrcholků. Já zase machruju a sedám si na římsu skály, nohy pouštím dolů a kochám se tím pohledem pod boty do kilometrové propasti. Samozřejmě že dolů plivu a snažím se odhadnout vzdálenost. Je to kurva vejška jako prase. Ale ta únava je strašná, každé vstání, každý dlouhý schod, i to pitomé zvednutí foťáku a zadržení dechu na pět vteřin, je strašná dřina. Další minutu pak trvá, něž se z toho vydýchám. Včechno, každej pohyb je tu desetkrát náročnější. Pomalinku si to obcházíme, každý na jiné straně, jsou tu laguny, bodláky, sem tam kaktus. Nacházíme tu jakési malinké domečky s malími otvory. Uvnitř jsou kosti, těžko posoudit čí. Teoreticky by to hrobky být mohly. Nemá to dveřě, jen malá okénka a pro život lidí je to moc nízké. Jsou také ruiny čehosi většího, asi se zde žilo, je tu krásně, nefouká ani vítr, to nechápu. U nás na zahradě je vydrholec jako prase. Tady, v Andách ani hovno. Ta únava a bolest hlavy je už strašná, navíc je už dost hodin a musíme se pomalu vrátit. Slézáme dolů druhou sranou, pravděpodobně kratší, ale taky mnohem prudší cestou. Zdá se že to je stezka místních pasáků krav a oslů. Každý metr výšky směrem dolů je znát. I dyj je to hodně náročné, protože pruťák to je, to dýchání je snazší. Začínají se hnát těžké mraky a za chvilku nás pohlcuje  mlha jako prase. Pánbůh nás dneska miloval. Počasí nám vyšlo na minutu přesně. Asi jsme měli ohromné štěstí. Taky jsme tady mohli celej den jak debilové čumět do bíla. Zase se objevil pás hustě porostlý kaktusy a mezi nimi se pásla smečka krav. Lebeda, jako horský vůdce mě vedl přímo k nim, protože stezka vedla tudy. Jakmile se ale dostal asi na dvacet metrů od nich, jejich kápo, býk, se zvedl a změnil polohu z býka spícího na býka stojícího proti nám a navíc možná i nasraného, co mu sem lezem mezi lasice. Já takticky jsem změnil kury a vzal to krpálem přímo mezi kaktusy, abych se vyhl případné konfrontaci s rohatým rivalem. Zato lebeď se s tím nesral a šel vstříc peruánské svíčkové. Sice prošel, al prdel mu jistě cvakala. Později mi řekl, že kdyby ho ten rohatec naháněl, stejně by nebylo kam utýct, protože všude okolo byli stovky kartusů a skočit do nich by bylo možná i horší nežli naklepat rohy býkovi.

Když už jsme měli San Pedro zase v dohledu, ztratila se nám cesta. Najednou byl konec. Všude jen ukrutně vysoká tráva a krpál jako prase. Nevěděli jsme kudy, jen kam. Dolů. Motali jsme se tam jak magoři, když v tom se najednou z té vysoké trávy vymotala nevysoká stará bába. Cosi tam trhala, asi byliny. Buenos díaz, donde San Pedro? Ptali jsme se na cestu. Asi jsme nebyli zrovna její typy, protože se s náma nechtěla moc vybavovat. Avaho, zařvala na nás. Jakože dolů. To byla rada na přesdržku. Dole pod námi vidíme střechy našeho cíle a ona nám řekne dolů. Donde San Pedro? Ptáme se znova na cestu. Potřebujeme vědět kde je pěšina, ne kde je Pedro. A ta jaga za se avaho - dole. Seram na ni na krávu, stejně je zkokovaná. A tak jsme šli podél kopce a doufali že na nějakou narazíme. A ona huláká jak drátem natržená AVAHO, AVAHO, AVAHO. A tak abychom neurazili, razili jsme si cestu tím svinckým terám kolmo ke kopci, kamena, trávou po pás a potokem. Snad jsme jí udělali radost. A najednou stajně jako se vyloupla ta babka, stal tu osel. Čuměl na nás jako osel, asi nás viděl porvé a bylo mu divný co tam děláme. Za chvilku jsme se ale skulili na opravdovou stezku do městečka, po které jsme došli až do cíle. Sedli jsme do hospůdky, dali si zase, co jiného než hovězí vývar, navrch čaj z koky a před barákem čekali na odjez autobusu. Byli jsme nasračky unavený, dalijsme ta patnáct kiláku ve čtyřech tisících. Byl to výkon. Děláme si pohodu na sluníčku, užíváme čaje a je nám dobře. A najednou kde se vzal tu se vzal, náš kamarád vometák vlezlý ze včerejšího dne. A zas do mě hučel jak vlak do tunelu a zase mi ukazoval nějaké fotky na hovno, co bych rovnou smazal a kartu spáil. Jenže dnes měl smůlu. Byl jsem tak vyřízenej, že jsem nereagoval na jeho podněty a jen se flákal mimo realitu v tom křesílku. Pochopil přikryl si umaštěnou palici umaštěným kloboukem a usnul.

Cestu dolů jsme přežili navýsost dobře. Jel totiž na místní poměry extra luxusní autobus, s funkčními sedadly a tlumiči. U místních bab jsem si konečně koupil čoklo, což nebyla brambora s vejcem, nýbrž vařený kukuřičný klas s kozím sýrem, ale to neva, protože to bylo vynikající. Váleli jsme se vzadu na pětce jako dvě spařená prasata a to u Lebedy platilo doslova, protože se zapomněl namazat a byl rudej, jen ho posypat kalafunou a odrbat. Bus se sice plnil, ale K nám nikdo nechtěl. Mě se báli protože vypadám jako Rus a Lebedy se báli taky protože nevypadal zdravě. Až jednomu to nevadilo. Kdesi v poli přistoupil tlustý peruánec v kšiltovce, odrzlý a nesympatický. Úplná kopie našich vyžraných cigošů, co je nikdo nemá rád, ale jsou sebevědomí jak Brad Pitt. Ten jediný z celého busu se nás nebál. Usadil se mezi nás, rozvalil se a sebevědomě si založil ruce za hlavu, aby nám předvedl své podpaží. Společně s ním do autobusu vešel jeho celoživotní a nerozlučný společník smrad. Smrad takový, že se vohrnoval nos, a že jsme se báli nadechnout. Smrad kyselý a zatuchlý. Jeho ušmudlané triko bylo jasným důkazem toho že s hygienou si tento Kotlár již léta hlavu neláme. Kde je můj přítel votrapa, co včera na tomto místě si táhnul taky, ale tohle je úplně jiná kategorie. To je finále ligy mistrů, to je pohár vítězů pohárů, tohle je středověk. Naštěstí ale ke mně přisedla jakasi holka s klukem, ty se namáčkly na mě, čímž mi udělali jakousi protismradovou clonu a pana voňavku namáčkly na lebedu. Ten tam asi chudák ještě hodinu lapal po dechu modlil se ať už to bere konce.

Za hoďku to opravdu skončilo, rychle jsme přeskočili do colectiva do Santa Clary a jeli dom. Jenže bohužel jsme v té dodávce natrefili na snad největšího řidiče pičuse v celém Peru. Tak takovýdleho prasáka jsem ještě neviděl. To co byl te tlušťoch ve smrdění, byl tedle vocas v řízení. S krosnama na zádech jsme naskakovali skoro zajízdy, protože Niki Lauda strašně spěchal. Jenco jsem vlezl nahoru, než jsem se stačil chytit, ten pacoš to vosolil svinsky a jáse svalil do prvního sedadla u dveří jakési staré bábě na klín. Asi jí to bolelo, protože na rozdíl od celého zbytku autobuse se jediná nesmála. Vyštrachal jsem se z jejích stehen, vymotal z prsou, nevěděl jsem jaxe omluvit, tak jí povídám porfavor. Stejně na to nebylo moc času, protože ten imbecil zase brzdil a já letěl od báby dopředu k němu. Měl jsem ho z tama vydělat a rozkopat ho tam po silnici. Aby si pamatoval jak se jezdí s autobusem plným lidí.

A to byla poslední veselá příhoda z posledního výletu. Lebedovi jsem tu naoční fakt nezáviděl.

03.02.2013 19:55:57
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one