Chosica - obrázek

Chosica - obrázek

Výlet do městečka Chosica kousek od nás, v podhůří And a první výborná polívka z kuřecích pařátů.

Chosica

Kam dnes? Přemýšleli jsme, do Limy se nám zase nechce, tu už máme doufám z krku. Pojedeme do Chosiky, rozhodli jsme jednohlasně. To je menší městečko asi třicet kiláků vocať, leží východně od nás, tudíž se nemusí přes Limu. Navíc je to přestupní stanice do San Pedra, vesničky v horách ve 3100m n m. Tam se chceme ve velkém volnu vypravit. Alespoň zjistíme, jak nám tam jedou autobusy. Na taxík se dnes vyserem, to je nuda, s těmi jsme posledním výletem skončili. Sbalili jsme bágly, rozloučili se s holkama na recepci, nechali si odstřihnout náramek našeho hotelu, prý abychom zbytečně neprovokovali a pěšky se vydali na nejbližší křižovatku. Byli jsme trochu nervozní, otáčeli jsme se pořát jak schizofrenici, ale vůbec nic se nedělo, nikdo nás neokrádal, ani neobtěžoval. Na nejbližší křižovatce jsme si stopli rikšu a nechali se odvézt k fabrice, kde se dalo pohodlně mávnout na autobus. Už jako zkušení harcovníci jsme skoro za jízdy naskočili do prvního, co přijel a hned se chytli tyče, abychom se nesvalili někomu do vajec. Jel s tím tradičně jak polskej dobytek a s náma to házelo jako na kolotoči. Bylo to docela narvaný, takže dost lidí stálo a kymácelo se tam v rytmu výmolů na cestě. Tam jsem si zřejmě poprvé uvědomil, o kolik jsme větší než většina Peruánské populace. Mě i Lebedovi drhla hlava o strop dopravního prostředku, zatímco nikdo ze stojících kolem by se ani s další hlavou na hlavě k tomu odrbanému, mastnému čalounění ani nepřiblížil. Postupem se přetlak malinko snížil a mě se tak naskytla příležitost posadit se a ještě k tomu na privilegované VIP místo vedle řidiče. Místo kde je nejlépe vidět do kraje na cestu, na nebezpečí a ještě navíc nejvíce prostoru. Takový malý business. Celou cestu jsem se držel všeho, co alespoň trochu v tom starým krámu drželo. Při všech jeho kokockých manévrech a myškách jsem se desetkrát viděl na marách a nohama jsem podvědomě brzdil, jako vždycky naše máme, když jsme jeli na dovolenou. Využil jsem ale výhodu kotlárovi neznalosti světového českého jazyka a nahlas jsem si slevoval nadávkama záměrně podobným genitáliím obou pohlaví. Prostě a sprostě jsem kurvil a píčoval co to ty čůráku děláš, to do píči nevidíš, že tam jede kamión se šrotem. On byl ale úplně v klidu. Jen zrychloval na plnej knedlik, aby mohl zase po stech metrech zastavit, jak Šumachr v pitstopu.

Jo a ty kamiony se šrotem to je taky kapitola. Podél ulic často bývají sběrny odpadu, kde se později třídí a separují různé materiály k následné recyklaci. Takhle by to vypadalo u nás, ale tady je to trochu jinak. Většinou podél dálnice, ale mnohdy i přímo ve městě bývá řada vlňákem oplocených dvorů, či prostě jen otevřené dveře do jakéhosi vybydleného domu, či bloku. Již z dálky je cítit pach oleje a směsice chemikálií, mrtvých psů a samozřejmě moči. V rádiusu asi tak dvaceti metrů před vchodem jsou rozsypané pytle se vším možným bordelem, počínaje hadry, přes staré televize, žrádlem konče. V tomhle smeťáku sedí několik nasračky umouněných borců, kteří se kolikrát jen v kraťasech přehrabují v tom mrdníku a vybírají z něj já jsem pochopil asi kov. Ten pak nosí do toho dvora, či dovnitř do domu a po strop jej plní vším možným kovovým. Jednou za čas, když už asi ani není kam se vychcat, přijede obchodník s kovem a nahromaděné harampádí vykoupí. To do toho monajzu nacouve asi tak pět set let starý kamion bez světel, s nasračku sjetejma a pojebanejma gumama a pomlácenej, jak bys ho právě vytách krávě z prdele. Do boků návěsu, což je jenom deska, se nastrká nahrubo otesané silnější větve, které drží celý boční tlak nákladu. Parta čmoudů si na návěs dá úzkou fošínku po které celý kamion nakládá. Nosí to tam jen tak v rukách, nebo položené na hlavě, jak dyš ze zahrady nesu stůl. Řada těchto nosičů neúnavně plní ten nekonečný návěs a aby jim ten bordel nevypadával, o ty větvičky jako sajtny opírají různé kousky plechu a všeho možného, co by mohlo tu vlnu šrotu zastavit. Nedovedu si představit, jak dlouho ten návěs nakládají a kolik za to mají, ale asi to extra job nebude. Jak se jim postupem navršeného materiálu podlaha pod nohama zvedá, zároveň s tím i zvedají a z několika kusů nastavují tu lávku, kterou, aby se pod nimi neprolomila, podkládají pračkami a ledničkami, škopky a bednami, prostě čímkoli, co alespoň trochu zvýší jejich bezpečnost. Takovýto kamion se pak kolem vás prořítí stokilometrovou rychlostí, s troubením šíleným asi stejným jako jeho ušmudlaný řidič.

V Chosice jsme byli natošup, přeptali jsme se průvodčího, kde je tady nějaký autobusák, že chceme vystoupit tam. Přibrzdil nám teda a ukázal kam máme jít. Vyskákali jsme na plnou silnici, plnou aut, prachu, smogu a lidí. Chosica byla solidní městečko, s náměstíčkem, docela čistým náměstíčkem, parkem, dětským hřištěm, tržnicí a dokonce i vlakovým nádražím. V prvé řadě jsme ale chtěli sehnat ten autobus do San Pedra. To měl být náš první velký výlet ve volnu. Vesnička na samotě u lesa, vysoko v horách 3100metrů nad mořem. Odtamtud se chceme vyškrábat dalších tisíc výškových metrů nahoru do skalního komplexu Marukauvasi. Snad tam jsou jakési nápadně podobné tvary lidským hlavám a zvířatům, dokonce i takovým, které v Jižní Americe nikdy nežila. Dokonce se špekuluje i o tom, že si tam marťani udělali skanzen. Jedna kočka na recepci mi tvrdila, že to byl E.T. Čuměl jsem na ni jak dyby byla vona ten E.T., ale pak jsem pochopil, že myslela marťany.

Zašli jsme na zmíněný autobusák, u nějž nás vykopli z busu, pozjistit jízdní řád. Vlezli jsme do prašného dvora s několika zaparkovanými busovraky vzadu u zdi, malým koutkem se zeleninou, sušenkami, tureckým medem a tureckými záchody. Nevím vůbec proč a pro koho tam byly, protože koláče na zdech a štiplavý pach scanek nám potvrzoval, že tady se na záchody nechodí. Nad tržnicí byl natažen špagát a na něm přidrátovaná objímka s úspornou žárovkou. To asi bylo veřejné osvětlení. Ale to jedno. Přistoupili jsme k jednomu ze třech pojízdných šrotišť s nápisem San Pedro de Casta, z něhož hned vyběhl kluk velikosti na výšku postavené euro palety a začal žvanit španělsky, že ať hned nastoupíme, že za hodinu odjíždíme. S naší vynikající slovní zásobou, čítající dohromady asi dvacet slov, z nich půlka jsou variace na ženské části těla, jsme pomocí obrázků a znakové řeči zjistili vytoužený jízdní řád. S úspěchem a pocitem jaký mívají hráči po vyhraném zápase jsme se zdekovali na procházku městem. Byli jsme přímo v podhůří And. Celé město bylo v údolí podél řeky Rio Rimac a hned za cestou se na obě strany zvedaly ohromné, suché masivy. Sem tam na nich byly posety shluky hranatých bedniček chudých a těch co ve spořce jistě nespoří. Oba jsme se strašně potřebovali vychcat a tak cíl naší cesty nabral jasný směr, kdekoli kde bude trochu klidu na udělání louže. Jelikož jsme Evropani a na chcaní ve městě plném lidí nejsme zvyklý a asi by nám to ani nešlo, zapadli jsme do malé jídelny a vyhledaly baňo - záchody. Tam si užili svoji šťastnou chvilku s vyprazdňováním spojenou, umyli si ruce a chtěli se rychle vytratit. Zavoněly nám ale na odchodu jakési výpary z kuchyně a že jsme byli hladový a navíc jsme potřebovali vyzkoušet jak naše těla budou zvládat stravování se v kečuánských špeluňkách, usadili jsme se a u jak jinak než krásné hospodské si objednali polívku. Za minutku byla na stole šťáva jakási žlutá, ale jistě nepřevařená a taxme ji raději nechali bez povšimnutí a talířek s mističkou s nějakou červenou kašičkou a rozkrojené limetky. Polivku jsme dostali v míse velikosti té, kde babička zadělává na těsto pro celou rodinu. Voněla ale krásně. Byl to nějaký kuřecí vývar, s velkými kusy kuřete i s kostmi a usekanými nohy. Srdce, játra, nějaký trubičky a taky hodně nudlí. I s tou limetkou byla vynikající. Potřeboval jsem ale vyskusit, co že je to ta sračka v misce. Když to přinesla k polívce, bude se to do ní dávat. Určitě. Tak abych si jí celou nezkurvil, kdyby to stálo za hovno, nakydal jsem si to salzu jen na lžíci. Polkl, vykulil  voči, píchlo mě v zádech a na celou hospodu ze sebe vysípal. Do píči co to je. Bylo to tak srašně vostrý, že vodešly i hlasivky. To jsem nezažil. To bylo něco strašnýho. Kápnul jsem si ale i přes to několik kapek do celé mísy, abych trochu vypálil ty bacily. Pochutnali jsme si, zaplatili dva a půl sole, což je asi sedmnáct korun a vypadli se projít městem.

Napravo od řeky to šlo. Tady byl ten park, trh a o kus dál i solidní čtvrť s trávníkama a ohromným bílím Ježíšem. To asi na počest toho, že v jeho zájmu je všechno peruánský zlato ve Španělsku. Zato na druhém břehu to byl zase mazec. Opět škatulky z čehokoli na příkrých srázech And, staré nádraží odkud nás hnal nějakej důležitel vrátnej, že tam se fotit nesmí. A skvělá tržnice s jídlem, kde bylo všechno možné. Slepice, ryby, hovězí, vejce celá i rozbitá, sušené papriky šíleně zaprášené, snad patnáct druhů brambor, zelenina a taky morčata na útěku. A nachcáno. Všechno to do kupy smrdělo jak ruský smeťák a později jsme i zjistili, že přesně takhle čpí i nějací převážně starší lidé v autobusu. Prošli jsme to křížem krážem, foťáky jsme se ale vytáhnout neodvážili. Až pak za řekou v té lepší části, se mi strašně líbila nějaká babka s kočkou a česnekem a bylo mě blbý si ji fotit jak vopici. Koupil si teda od ní paličku a pak se za odměnu vyblejsknout nechala. Jako obvykle jsem přitahoval debily všech národností a ras a netrvalo dlouho a pověsil se na mě jakýsi vyschlý děd, co mě pořád podával ruku a někam mě tahal. Já jenom že no komprende a no hable espaňol, ať mi dá pokoj, kokot jeden. Chvíli mě trvalo něž jsem mu utek, ale má radost netrvala dlouho a chytla mě jakási tůze maličká a  asi trochu mišuge bába. Hulákala na mě cosi, držela mě za prst a tahala si ho pořád k sobě. Seběhly se na tu estrádu podívat i ženský z okolních stánků a strašně se smály, že jejich maskot někoho ulovil. Pak jí řekly cosi, z toho že začala zpívat, jsem pochopil, že má zpívat. Kdákala tam jako kráva a baby okolo se mohly zechcat smíchy. Nakonec jsem ale nad tím přestárlým dítětem vyhrál a utekl. Cestou zpět nás ještě potkali děti co na nás hulákali gringos - amíci, ale lebeda jim rázně vysvětli, že my jsme Česi z Evropy. Čuměli jak na marťana, nechali se vyfotit a pak táhli do hajzlu.

My si ještě něco málo přošli, koupili si banány a klobouk a pěkně autobusem si to valili zase zpět do Santa Cláry.

Už ani nevím jakej byl večer, ale určitě se hodně chlastalo a jedlo nezrízeně.

03.02.2013 19:56:48
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one