Cesta do Huarazu - začátek prázdnin

Cesta do Huarazu - začátek prázdnin - obrázek

Cesta do Huarazu - začátek prázdnin - obrázek

Mise splněna, končíme v práci a začínáme soukromou dovolenou v Andách kolem nejvyšší hory Peru - skoro semitisícového Huascaranu.

Poslední noční v práci mi utekla jako voda. Dopisoval jsem nějaké články, třídil fotky a do toho stihl i skutečně makat pro firmu - udělat spoustu verifikací, aby mohli Peruánci valit výrobu a my mohli v klidu odjet. Rozloučil jsem se s partou, vyvěsil moje a Lebedovo pracovní a řádně spocené triko na koště ke stropu, jako má Lemieux dres v Pitsburgu a jako bude mít Havel sako na Hradčanech a rychle se zdekoval do hotelu se zabalit. Naházel jsem si nepotřebné věci do kufru, potřebné do baťohu, společně se naposledy v El Puebly nasnídaly, rozloučili i s partou Americkou, odcheckovali se a ranním autobusem zase valili do práce, kde jsme si měli po dobu naší dovolené nechat uložené naše na dovču nepotřebné krámy. Taxi nás na poslední chvíli dovezl na Limské autobusové nádraží. Přijeli jsme asi sedm minut před odjezdem i přesto, že šofér Julio jel jako prase a cestou se málem i popral se silničářem, co mu před nárazník stavěl zátarasy. Holt v Limě se s tím řízením nesmíte srát.
Na autobusáku jsme se ještě vymočili, naučili se dvě důležitá slovíčka a to, že pipi je chcaní a popo pokládání kabelu. Koupili jsme si u dědy za půl sole pipi a paxe nahnali do solidního patrového autobusu. Sedadla jsme měli asi v třetí řadě, což nebylo špatné, ale určitě lepší byl malý business v první lajně nad řidičem, kde se sedělo jako v kině a zejména pro nás cizince, co jsme vyvalení z každého kopce a kaluže by to byla výhra jako prase. Bohužel, když kluci objednávali sedadla od těchto míst je varoval jeden náš peruánský kolega, který tvrdil, že je tam málo místa na nohy a že bychom měli trápení s artrózou a ať teda jdeme kamsi dozadu. V té jeho zhaněné první řadě ale bylo místa pokokot, navíc police na věci a sklo jako prase přímo před tebou. No jako v kině. Jeho rady se začali otáčet proti nám a potvrzovalo se, že cokoli nám poradil, stálo za hovno. Ale určitě to myslel dobře.
Chvíli trvalo, než jsme se vymotali z Limy. Bylo jedenáct dopoledne, pondělí, to je ucpaná i Jaroměř, natož Lima. Záhy jsme se ale dostali za město a po krásné silnici, což je tady vyjímka, kopírovali pobřeží Tichého oceánu. Kamkoli v peru jedete, musíte nejdřív na jih, či sever podél pobřeží a teprve pak prudce zabočíte na východ do And a musíte se vyškrábat k vašemu cíli do hor, nebo dokonce přes ně. My mířili do Huarázu, 3100 metrů nad mořem položeného horského města, přímo pod nejvyšším krpálem v Peru a čtvrtým nejvyšším v jižní Americe, 6768metrů vysokým Huascaránem. Odtamtud jsme se chystali projít skoro šedesátikilometrový trek Santa Cruz a okusit příznaky výškové nemoci.
Asi zatím nejlepší autobus co jsem zde viděl, s námi objížděl suché pískové zátoky, do kterých neúprosně mydlily vlny Pacifiku. Z televizí u stropu se na nás hrnuly brutální scény z několikátého pokročování té píčoviny o tom jak nejde ošálit smrt a jak jde natočit film o tom, kolika způsoby se dá člověk zabít. My, tři Češi jsme se při lítacích končetinách a rozmačkaných hlavách, náramně chechtali, ale originální Peruánci, zejména ty pod patnáct let si u toho kousali nechty určitě se i strašně báli. Byl bych určitě rád, kdybych jel s Ondrou na výlet a ty idioti by mu pustili takovouhle krvavou lázeň. Tady je všechno jinak.
Usnul jsem. Jelikož jsem byl po noční dvanáctce, bez spánku a unaven k smrti, vzbudil jsem se skoro až na místě. Ani si moc nepamatuju, jak šofér zdolával ty nekonečné serpentýny k čtyřtisícovým sedlům a ty rychlé sjezdy ze čtyřtisícových sedel. Na to jsem byl příliš zkosen. Když jsme po osmi hodinách v Huarázu vystoupili, bylo už sedm hodin. Byla tma, poměrně zima a já rozespalý a zmrzlí se cítil na to akorát se tak pod peřinou přimáčknout ke své ženě. Místo toho jsem si musel obléci bundu, protože zima byla fakt svincká, nasadit si dvacetikilový batoh s turistickým ekvipmentem a přes rameno ještě hodit fotobrašnu s tím strašně těžkým Canonem, bleskem, nabíječkou a dalším asi tak padesátikilovým dvoustovkovým objektivem. Hned v hale si nás ochytl naháněč a chytač turistů, co bezradně čumí do mapy a přemýšlý, kam se c té tmě a v tom nebezpečnném, špinavém a strašně smradlavém městě ubytují. Nabídl nám přílůžkáč se záchodem, teplou vodou a internetem u centra za padesát solů a už nás strašně přátelky táhl černou ulicí plnou psů, odpadků, hoven a louží moči k náměstíčku. Šli jsme určitě dvacet minut, vzduch strašně páchl smogem, starým špinavým trhem plným hnijících zbytků a samozřejmě všudypřítomnou močí. Cestou nás napadali psi hlídající opuštěné stánky, jejich provozovatelé až asi spali a čokla tam nechali místo zámku. Báby co ještě doprodávali kukuřici a perské hamburgry nás lákaly na gurmánský zážite za hranice spektra chuťových buněk a řídký vzduch v 3100 metrech nám rychle odebíral energii a nutil naše plíce makat na 200 procent.
Náš nový kamarád nás dotáhl až k hostelu, do kterého nás chtěl nacpat, ale my slušně odmítli, že děkujeme za doprovod, ale že se ještě mrkneme okolo. Huarázkej Franta byl asi nasranej strašně, páč se s náma táhnul přes město zbytečně a všichni ostatní oběti s batohama už mu na nádraží odvedla konkurence. Lebeda v průvodci objevil jakýsi ukrutně levný hostelík na okraji a tak my co od té doby co kompaňa zavřela kohout k dolarovému potrubí, obracíme každý sole dvakrát v ruce, jsme začli hledat něco levnějšího. Podle chabé mapy jsme se dostali zhruba na místo, kde se měl náš nový domov. Byla tma. Kolem procházely čené postavy, za nimi ještě černější stíny, ale jeden z nich nám ochotně ukázal cestu k naší Carolina Lounge. Odbočili jsme ale o ulici vedle, kde na nás z černého dvora vyběhli dva psi a docela hlasitě nám dávali najevo, že tady doma nejsme. Ty kurvy chtěli i kousat. Couvali jsme jako připosraný, ale Lebeda si vzpomněl, že na tyhle vzteklý kurvy platí shýbnout se pro kámen. Zabralo to. Je co psíci viděli, že postavy podřeply a vzali cosi do ruky, stáhly vocas a utekly pryč. Prý to funguje na každého toulavého psa na světě. Asi v sobě mají zakódovaný jakýsi obranný mechanismus, co je ještě z dob dávných, kdy po nich nasraní předědi házeli kameny, varuje, že šutrem to bolí.
Došli jsme si teda až do našeho hostelu, kde nás za 15 solů na osobu ubytovali do sice šestilůžkového, ale kde jsme byly sami, pokoje. Sprchy a hajzly si ce společné na chodbě, ale zato v ceně byla i snídaně. Vybalili jsme si, osprchovali v teplé vodě, dali si panáka ferneta a usnuli spánkem spravedlivým. Zítra nás čekal aklimatizační den, kdy jsme měli jen v poklidu pochodit po městě a zvyknout si na tu šílenou nadmořskou výšku. I když byla zima, spalo se dobře.
17.12.2014 13:26:05
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one