Cesta do hotelu

Cesta do hotelu - obrázek

Cesta do hotelu - obrázek

Tak to je maso, už teď mě sere že to nebudu moct slovy popsat.

Najeli jsme na tříproudou dálnici směr Santa Clara, kde běl být náš hotel El Pueblo. Masakr, to jsem nezažil. Má tahle díra vůbec nějaká pravidla silničního provozu? Těžko. Neskutečná tlačenice aut, které neustále troubí jako debilové. Z toho troubení si ale nikdo nic nedělá, protože se troubí prakticky nonstop. Auta se předjíždějí asi jen pro to, aby se mohly předjet zase zpět. Při zastavení se z boku tlačí další auta, jejichž Kotlárové asi zapomněli uhnout a teď to dohánějí na poslední chvíli. Tlačí se tam, kde není absolutně místo a vzdálenosti mezi jinými auty jsou milimetrové. Podstatné procento aut jsou staré pekáče, otřískané, polepené, pokreslené nápisy a fajfkami Nike. Některá jsou bez světel, některá mají místo oken igelit a mnohá jsou k prasknutí narvaná lidmi, kteří vykukují zadním oknem kombíků a páté dveře si drží rukama, aby nevypadli. Mezi tím vším tu pobíhají chodci bez jakéholi řádu a systému. Neexistují tu přechody, nadchody ani podchody. Když, tak minimálně a ta masa lidí co tu bydlí je tedy odkázána na kličkování mezi pruhy nabitými auty, dodávkami a motorikšami, kterých tu jezdí snad milion. Většinou to jsou nějaké staré třiapůly s totálně sjetými gumamy a vyrychtovaným motorem, ke kterým je nějakým záhadným způsobem přivařený rám, místo jednoho kola vzadu náprava poháněna rezatým, nebo většinou prachem obaleným řetězem. Vzadu na nápravě je úzká lavice s madlem, aby se čovek moch držet, protože ty prasata s tím jezděj jako šumachr na trenažeru. A celé to je přikryté potrhanou zaprasenou plachtou. Někteří borci si to umí vytunit třeba, štětcem namalovanou kličkou Nike, do ornamentu vystříhanou zástěrkou, nebo nálepkou No Fear, což sedí. A psi. Všude tu běhají špinavý, pohublý a líní psi. Žíví buď běhají mezi lidmi a auty žebrajíce o cokoli, nebo leží a spí kdekoli je napadne a to i na silnici. A ti mrtví jen leží a jsou mrtvý. Jen si tam smrdí a rozkládají se. Těch psů je snad milion. Kličkovali jsme si teda mezi tisíci blikajících aut, blikajících doslova, protože některým problikla světla jen když vjeli do díry. Cestu lemovaly příkopy totálně suché, bez zeleně, zato pokryté pytli s odpadky, z nichž některé hořely, čímž asi suplovaly veřejné osvětlení. Kolem oken se nám míjely domy. Některé měli i okna, mnohé střechu jen z vlňáku zatíženým těžkými kameny, jiné jen z rákosové rohože mnohdy provalené. Ty krávo, tak to je maso. Ano, Lima je maso, to se nedá popsat slovy, možná Werich by ro zvládl, ale já ne. Doufám, ze fotky to popíší dokonaleji.

Ten Amigo co nás vezl, zavřel okna a zapnul klimačku. Jelikož já obvykle po klimačce bleju a léčím angínu, požádal jsem ho porfavor amigo vypni ten zajebanej krám a votevři vokna. Blééé. Ten šílenej smrad z venku co nám vlítnul do káry byl nesnesitelnej. Smog, pach moči a spaléných odpadků. To snad bude lepší ta klimačka. Ale ne, vydrželi jsme to, ať si zvykneme. Máme tu být tři týdny, tak ať se nažerem hned od začátku. Podobný smrad si pamatuju jen jednou. Onehdy když jsem byl jako malý kluk s našima na dovolené u východních skopčáků, mě tento papuch vzbudil v centru Drážďan. Když ještě tenkrát byly přeplněny Tráboši a Varťasy. Tenkrát to Německo krát deset je Lima. Snad po pěti minutách mě začali pálit oči a bál jsem se zhluboka nadechnout, ale držel jsem. Lebeda byl naštěstí velice kolegiální a jelikož to není žádná voňavka vyklonil se také z vokna a se slovy, ty pičo viděls to,  natáčel na kameru digitální své první Limské zážitky. Fascinovali ho hlavně Kotláři v náručí s malými dětmi, pobíhají po tmě po tříproudové dálnici. Byli jsme tak rozhozeníi, že nám cesta utekla strašně rychle a najednou jsme byli u naší Kimberly Clark fabriky. U ní jsme zatáčeli do čtvrti, kde se nacházel náš hotel. Když jsme před týdny odsouhlasovali ubytování, šéf projektu nám říkal, že nás klidně ubytuje někde jinde, klidně i v Miraflores - nejlepší čtvrti, že hotel je tu sice pěkný, ale okolí nikoli. Nekecal. Už teď mě sere, že to nebudu umět slovy popsat. Silnice se stala prašnou, přibylo hoven, moči, psů a prachu. Totálně zmizela zeleň, a jakákoliv kultura, či zmínky  vyspělé civilizace. Byli jsme v Santa Claře, jedné ze slamových čtvrtí totálně pokryté prachem, smogem a smradem. Později jsme poznali, že to není špatná čtvrť, že tu nejsou špatné mezi dobrými, ale jen dvě dobré mezi normálními. Což je asi deset procent celé Limy. Zbytek jsou prostě slamové kouty, popřípadě betonové kostky bez oken, jen s dírou, bez silnic, kanalizace a vodovodu, na příkrých kopcích podhůří And. Tohle je středověk. Desítky kostek ze dřeva, z plechu, ty luxusnější z betonu. Jsou na sebe namačkány, bez jakéhokoliv soukromí jedna vedle druhé, jako stovky vlaštovčích hnízd přilepených pod římsou. Hliněné prašné cesty připomínající tankodrom v Libavé, na nichž se náš taxi kodrcá a drhne zástěrkami. Lítáme v autě jak na autodromu, který řídí nasračky sťatej Kočka. Hned vedle cesty je plot ze všeho možného, z betonu, plechu, dřeva, kákosu, pneumatik, prostě ze všeho co udrží sunoucí se kaši odpadků, kamení, hoven a chcanek. Jen sem tam po dvaceti metrech je v plotě díra, kudy do tohoto městečka vstupují a vystupují jejich residenti. Do příkrých svahů vedou ušlapané pěšiny, v těch lepších případech betonová, či kamenitá schodiště. Místní se tu prodírají odpadky a samozřejmě psi, co leží nehybně a mnohdy bez známky života. Pod městem na silnici se to hemží troubícími rikšami, roztřískanými auty a sem tam rezatým a od přetížení prohnutým náklaďákem ze kterých se valý hustý černý kouř. Tohle je pro nás peklo. Zapomeňte na to, že Josefov je géto, že na Šluknovsku cigoši žijí v bordelu. Tohle je nepopsatelný úpadek lidské civilizace. Co vede lidi odejít z krásných čistých vesnic sem do tohoto zasviněného mraveniště, kde se musí žít bez jakékoli hrdosti a smyslu života. Napadá mě jen to, že na vesnicích v televizi vidí americké filmy z New Yorku, kde se nosí kšiltovky, lidé mají placaté televize, Iphone za pasem a teplákovku Adidas. Asi si myslí, že takhle vypadá velkoměsto. Že tam jsou prostě peníze, které čekají zrovna na mě. Podobně jsem se spálil i já sám, když jsem před lety sám vycestoval do Ameriky za mým americkým snem. Těžké bylo pak procitnutí do reálného světa imigranta z východu, který musel makat dvanáct hodin denně, všichni na něho plivali a koukali přes prsty. Chápu, že jakmile se zde ocitnou, systém je chytne a nepustí. Pustí už jen jako mrtvolu. Paradoxem je, že i z těch nejhorších doupat vylézají krásné, čistě oblečené holky s čistými nádherně lesklými vlasy. Jak jsme to později zjistily zejména při jízdě přeplněným autobusem. Ale to bych předbíhal.

Do hotelu jsme dorazili asi po osmé hodině. To byl zase druhý extrém. Za vysokou betonovou zdí s elektrickým ohradníkem se nacházel protipól opravdové Limy. Načančaný komplex bungalovů, vilek, uliček a restaurací. Několik bazénů, barů, paintballové hřiště, tenisové kurty, bowling, posilovna, lanová dráha, jízdy na koních. Prostě úplně kompletní město i s přilehlým uměle zavlažovaným kopcem. Jako perla na smeťáku. Uprostřed celé Santa Clary, plné odpadků, slamů a špíny a bez jediného stromu, nebo travnatého plácku, je zelená oáza s palmami a perfektními trávníky. To bude náš svět za zdí.

Na recepci nás uvítaly dvě krásné, jak jinak černovlasé a černooké holky v čistých hotelových uniformách a těžce lámanou angličtinou nás zapsaly. Dostali jsme předběžnou fakturu, heslo na internet a na ruku modrý pásek jak na vrácenku na fesťák. Portýr nám naložil kufry na dřevěný vozík připojený za golfové vozítko, my usedli na lavice mezi kufry a už jsme fičeli nahoru do stráně do našich domků. Dostali jsme malý dvoudomek rozdělený napůl, kde každý jsme měli jeden pokoj zhruba osm na čtyři s koupelnou, stolečkem, dvěma křesly, dvěma postelemi a skříní. Luxus to teda opravdu nebyl. Ten vypadá úplně jinak, ale měl jsem postel koupelnu a internet a jiného mě nezajímá. Byli jsme hladoví a hlavně žíznivý jak somálský atleti, taxme se ani nemyli a hned si zašli na jídlo.

U restaurace pár metrů pod námi už seděli a popíjeli Amíci z fabriky, z nichž jsme pár znali a taxme se hned připojili, abychom se s neznámými seznámili a se známými uvítali. Hned jsme do sebe kopli dvě servesa - piva a nabrali si z bufetového stolu jídlo. Bylo několik druhů mas, omáček, zeleniny čerstvé i pařené, rýže, polévka, dorty, zákusky, pudinky - cokoli co bych si mohl přát. Nabral jsem si tedy jak jsem zvyklý plný talíř zeleniny a na to naházel plátky masa. Když jsem to přinesl na stůl, Amíci se zhrozili způsobem strašným. Jeden obracel oči v sloup, druhý kroutil hlavou že tohle nesmím, že ta zelenina je mytá ve vodě z kohoutku a ta že je kontaminovaná a Tim Thorson, největší kalič, dělal že sedí na hajzlu, sere a zároveň do kýble mezi koleny bleje. Že prý tady byl týpek z Jackobsu a ten se prý po hamburgru tři dny nemohl vysrat a vyblejt z podoby. Že ho dokonce musel dávat do kupy doktor. No jestli to bylo uděláno z toho vašeho zkurvenýho americkýho masa plnýho kravských hoven, tak to se ani nedivim. Pomyslel jsem si, ale zeleninu radši nechal na talíři. Jídlo bylo naprosto skvělé. Držka mi hrála jak Smetana na ušním a taxem se cpal a cpal. Sedělo se, kalilo se. Piva, piva a piva tekly, zkusili jsme i peruánské nejoblíbenější pisco sour a za pár hodin jsme byli nachcaný jak žoky, ale že jsme měli druhý den volno na aklimatizaci, žádný stresy z rána jsme neměli. Hodně pozdě v noci jsme padli do postele a usnuli.

03.02.2013 19:58:33
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one