16.4.2012 Den druhý – Lima - díl druhý - První cesta colektivem a vysněnou rikšou.

16.4.2012 Den druhý – Lima - díl druhý - První cesta colektivem a vysněnou rikšou. - obrázek

16.4.2012 Den druhý – Lima - díl druhý - První cesta colektivem a vysněnou rikšou. - obrázek

Jak zábavné může být prý to jejnebezpečnější město. Jak to skutečně bylo cestou zpět z centra Limy, potmě, dodávkou a motorikšou.

Vemem si taxíka, však to kompaňa platí, dokonce nám nařídili jezdit jen taxíky. Jezdí jich tady pokokot. Snad víc než normálních aut. Během minuty nám jich zastavilo  sedm, ale ani jeden s námi do Santa Clary jet nechtěl. Prý že je to daleko a navíc zácpa. Nepochopitelné pro nás, proč si taxikář nechá ujít ryto a raději bude kroužit centrem a doufat že někoho klofne a sveze ho kilák. Tak pojedeme autobusem, rozhodlo se, alespoň na poprvé pojedeme s místními a okouknem jaxe to dělá. Prošli jsme nábřežím kolem řeky Rio Rimac, kde jsme si u pouličních prodejců dali smažená kolečka z jakéhosi sladkého těsta zalitá nějakým sirupem. Výborné to bylo. Pak mě ještě holky doporučovali smažené kuřecí a hovězí srdce, že je to prý delikatesa. Dokonce mě do toho lákala jakási mladá pusa, co si to nesla na tácku. Asi když viděla toho ruského troubu, jak do toho nevěřícně vejrá a kroutí chobotem, snažila se mě popostrčit, ať té babce udělám kšeft. Nerisknul jsem to. Možná bohužel. Na mostě přes řeku jsme byli upozorněni, že foťáky do batohu hned, že řeka odděluje čtvrť bezpečnou a nebezpečnou a my že vcházíme do té nebezpečné, kam nechodí ani turisti a možná ani policajti. Hned za mostem jsme do nozder nasály nám už dobře známý pach moči a rázem jsme se ocitli ve společnosti nikoli lidí solidně oblečených a s foťáky na krku, nýbrž lidí upocených, hlučných, na sebe se tlačících a úplně bez foťáků. Poprvé jsme měli okusit nejběžnější dopravní prostředek pro šest milionů obyčejných limanů - Colektivo. Jsou to malinké autobusky, či pouze dodávky s lavicemi, některá mají dokonce polstrovaná sedadla a všechna skla, ale podstatná většina jsou padesát i více lest staré pekáče, totálně vyrychtované s odrbaným čalouněním, ušmudlanými a potrhanými sedačkami a mastnými kolečky v úrovni hlavy na skle. To od toho, jak tady všichni při jízdě podřimují a na rigolech tlučou hlavou o sklo. Zastávka byla plná lidí, tlačících se jeden přes druhého, každý z nich vyhlížel nikoli ten správný, ale ten nejprázdnější bus. Jízdní řády pro tento způsob dopravy neexistují. Prostě se jezdí jedna trasa tam a zpátky nonstop, do doby než zřejmě jeden z posádky nezkolabuje. Zastavuje se nejen na zastávkách, mnohem spíše všude kde jdou, či stojí nějací lidé kolem, nebo poblíž cesty. V praxi to pak znamená, že se zastavuje po cca sto metrech, mnohdy i na hovno, protože ten předpokládaný zákazník nečeká na autobus, ale jen a pouze chčije na chodník. Ani ne ke stromu, či ke zdi. Prostě jen tak před sebe do prostoru na chodník. Onehdy jsme dokonce z autobusu zahlédly takto si slevujícího týpka, který taktak že nechcal na záda jinému kouskoj, co si před ním odplivával špatný oběd. To byla nádherná dvojkombinace, za sobou stojících přičmoudlíků. Takové chcacoblijo duo. No nic, zpátky ke colektivo. Neustále na zastávku přijížděli nový a nový busy, některé dozadu za ty stojící, které se pak poslušně posunovali až na konec zastávky. Jiné směle vjeli hned na to nejlepší místo plných lidí. Tito hajzly pak byli odměněni sprškou nadávek a troubení od jiných poslušných řidičů. Osádka každého autobusu se skládá ze dvou členů. První je řidič. U nás by to byl ten nejdůležitější kus, protože kdo je u nás víc než ředitel autobusu. Zde je to ale jen borec co šlape na plyn a brzdu. Mnohdy jsou to i děti, někteří tak vypadají. Jinak je to nula. Hlavní část týmu je naháněč zákazníků, průvodčí, pokladník a revizor v jedné osobě. Obvykle to bývá samec s extrémně hlasitým projevem a dobrou a rychlou výřečností. Ten stojí na schodech dveří a za jízdy vykloněný ven kouká kolem silnice a huláká, že už jedou, že mají místo a že jsou nejlevnější. Furt dokola řve jak debil, na každého co chčije okolo. Ti smělejší ještě vystoupí a za ruku do autobusu tahají své potenciální zákazníky. Myslím, že životnost takovéhoto naháněče se tu pohybuje v řádu měsíců, protože vyklánět se tady v Limě ven z dopravního prostředku se mi zdá být extrémně nebezpečné. Myslím, že jednou za dva měsíce takovédlemu kokotoj někdo přimáčkne ruku, nohu, či v lepším případě urazí palici. To pak na jeho místo nastupuje ihned další, protože nas mnogo.

Vybírali jsme pečlivě autobus, a obcházeli jeden za druhým. Že prej do těch plnejch nepuden, že si nesednem. Neustále jsem měl u palice nějakého z  těch idiotů, co mi do ucha řval Santa Clara directo. Chtěl jsem jeho trápení rázně ukončit a uvolnit tak místo pro dalšího absoluenta naháněcí školy, ale jsem tu na návštěvě a podle toho se budu chovat. V tom ale přijel do davu lidí a busů, jeden úplně prázdný. Nevím kde se vzal, ale byl tam. GO GO GO! Řval na mě můj nový mexickoamerický kamarád Mario. DON´T STOP GO. Pochopil jsem, že musím urvat místo stůj co stůj abych celou cestu nestál. Všichni jsme se teda prorvali malými peruánskými tělíčky a obsadili zadní řadu. Lebeda vytáhl kameru, ale hned byl upozorněn, ať neblázní a dá to zpátky do batohu. Bylo tam strašně málo místa, nám průměrným Evropanům se tam za boha nemohly vejít nohy. Holt je to dělané pro prcky, ale to je jedno, hlavně že sedíme.

Chvíli trvalo, než jsme vyjeli ze zastávky. Byla totálně zacpaná jak zastávka, tak i dálnice na kterou jsme se měli dostat. Řidič dělal co mohl. Už byla tma tak bylo kale vidět jen světla, ale i tak to byl masakr, který jsem nikde neviděl. Všichni se cpali kam jen mohli, nikdo nikoho nikam nepustí, nikdo nikomu nedaruje ani milimetr. Vzdálenosti mezi auty jsou opravdu +-5cm. A to troubení, furt dokola a dokola. Tu tam se deset centimetrů kolem nás se strašlivým troubením prořítí kamion či další autobus, který tuší vyjíždějící konkurenci a dostatečně předem jí dává najevo, že kurva bacha, nemáš šanci, teď jedu já. Vždycky se toho leknu, div že se nepochčím. A do toho všeho řvou ti idioti naháněči. A oni nemůžou jízdné vybrat hned, ti magoři čekají, až se autobus naplní k prasknutí a prodírají se davem a vybírají od každého peníze. Jak můžou mít o těch lidech přehled jsem zatím nepochopil. Tak ten kokot je vzadu zamáčklej davem, ale z okna matně vidí nějaké postavy, v té jeho černé palici mu zableskne, že to je zisk a s vervou se prodírá zpět ke dveřím, aby se mohl vyklonit a za strašného řevu vábit další samičky do už tak přecpaného harému. Venku ho lasice vyfakujou  a ten pičus se zase cpe dozadu aby dovybral ty co ještě nezaplatili. Jak to dělá s těma, co jedou jen jednu zastávku nevím. To je asi grátis. Během cesty do Santa Clary jsme za necelou hoďku zastavili minimálně padesátkrát, možná i stokrát, nevím splývá mi to.

Další zábava nastává při vystupování. Výhodou sice je , že vám zastaví kde chcete, ale z oken není přes ten dav vidět, taxe místo asi jen odhaduje. Přišel čas naší zastávky a tak zase s vervou GO GO GO jsme se začali prodírat zezadu ke dveřím. To byl výborný úchylácký zážitek, protože při tom jsem se nesčetněkrát otřel o několik koz, zadků i stehen, zašlápl kuří oka několika nohám a při tom ztratil čapku. Naštěstí ale davem nepropadla na zem, to by byla ztracena, natáhl jsem se pro ní na čísi hlavu za mnou.

První cestu busem jsme teda měli zdárně za sebou. Teď nás čekal poslední úsek cesty zpět do hotelu a ten jsme měli zdolat všudypřítomnou tříkolovou motorikšou. Vystoupili jsme teda u naší KC fabriky, odkud také jezdí i ony. Byla už úplná tma, improvizované rikšové stanoviště bylo plné lidí a u cesty na rohu stála celá flotila vozidel. Před odjezdem jsme si dohodli cenu dva soly za každého, což se později ukázalo že je  dost, ale dělá to čtrnáct korun, tak nám to neva. Nasedli jsme na promáčklou lavici zřejmě i zkroucené rikši. Byli jsme pod jakousi plachtou, nevím k čemu, když tady skoro neprší, ale budiž. Šofér to nakopnul pákou vedle válce. Tuším, že napotřetí mu to chytlo. Moc mu to nejelo, protože 3x 85 kilo asi nikdy nevezl. Skůčelo mu to na dvojku, sem tam i na jedničku, trojku tam snad ani nedal. Házelo to s náma ještě víc než posledně v taxíku a museli jsme se sakra držet, abychom nevypadli. Cestovat tímto způsobem má jisté výhody, podle pachů se dá identifikovat možné nebezpečí a předvídat překážky na cestě. U jedné ohrady byla velice silně cítit rozkládající se mršina, tak díky tomu víme, že tam na návštěvu určitě nepůjdem. I přes to to bylo velice zábavné. Jel s tím zase jako obvykle a tedy jako prase, vymet každou díru a jen naše váha ho limitovala aby nás nevyklopil do škarpy. Rikšové se navzájem předjížděli, najížděli do sebe, blokovali si cesty, podjížděli a vůbec se vůči sobě chovali nesportovně a nefér. Ten náš musel být nasraný strašně, protože s nákladem skoro tři sta kilo byl již od počátku odsouzen k záhubě. Všichni si ho vychutnávali a ponižovali, protože s jejich nákladem jednoho dospělého Peruánce velikosti žokeje Váni, byli na koni. I kdybych jich tam narval šest, jako jsme už párkrát viděli, neměl by šanci vývážit naše české bachory. V jeho očích se jistě musely blýskat lebky. Asi nás nenáviděl, ale i přes to nás v pořádku dovezl až před bránu hotelu. Dál ne, tam nesmí, protože by jim mohl plašit hosty.

Americká parta samozřejmě nevytáhla paty z hotelu a popíjeli v bezpečí baru své míchané drinky. Když jsme jim povyprávěli, co jsme hned druhý den tady zažili, u některých jsme byly dobrodruhy, u jiných hrdinové a u většiny blázni. To jsme ještě ani my ani oni netušili, že jsme naším přístupem k cestování a poznávání nových věcí strhly lavinu a odstřihli jim pupeční šňůru od hotelu a že se následující dny i oni vypravili na vlastní pěst do té nebezpečné Limy. Prý že to nechali Rusákách otestovat a když viděli že se i z našich dalších nebezpečnějších misí vracíme zdraví a dokonce se i všemi věcmi, vyrazili o oni. Průser je však v tom, že my jsme zocelení Rusáci, oni jen rozmazlení Amíci. Budeme jim držet palce.

03.02.2013 19:57:15
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one