16.4.2012 Den druhý – Lima - díl první

16.4.2012 Den druhý – Lima - díl první - obrázek

16.4.2012 Den druhý – Lima - díl první - obrázek

První výlet do Limy, prý nejhnusnějšíha a nejnebezpečnějšího města Jižní Ameriky

Včera večer jsme se pěkně vykalili, alespoň já. Čekal jsem, že budu spát jako kámen a že ráno zaspím i peruánskýho kohouta, ale hovno. Místo toho jsem byl furt vzhůru a ráno jsem od čtyřech čuměl do stropu. Vedle u Lebedy jsem zaslechl šoupání kroužků závěsu po kovové garniži, takže kolega je na tom stejně. To je výborné, dnes máme jeden den volna na aklimatizaci a chceme vyrazit do centra Limy. Tak alespoň můžeme vyrazit o něco dříve. Dal jsem si na tu svou ožralou hlavu studenou sprchu, vyčistil si zuby a valim na snídani. Žaludek i střeva byly po včerejším místním jídle v naprostém pořádku, což byl dobrý signál, že to tu budu snášet dobře. Snídaně byla famózní. Smažená vajíčka, opečené plátky brambor se zeleninou, malinké párečky, sýry, šunky, olivy, musli, lupínky, nakrájené čerstvé ovoce, papája, oba melouny, ananas, mango, několik druhů řídkých jogurtů, croasanty, skořicové šneky, houstičky, ještě teplé, ráno upečené, teplé vanilkové toasty s javorovým sirupem, samozřejmě káva, čaj a absolutně bezkonkurenční, čerstvě vymačkané ovocné džusy. Narval jsem se jak Gándý když se vysral na hladovku a bylo mi dobře. Jídlo tu je zatím absolutně skvělé. Všechny potraviny se zdají být čerstvé, nic z prášku a ohromných továren na Éčkové žrádlo pro roboty jako v Americe. Asi i lepší než v Koreji a to už je co říct.

Po snídani jsme si zbalili čemadán a v dohodnutou dobu jsme byli na recepci. Včera večer jsme si totiž na 9:30 objednali taxi. V 9:45 jsme se poptali krasavice na recepci, co jako je s tím Kotlárem za volantem. Ta mu volala a on že na letišti, že muže až večer. Kurva to nechápu, jasně jsme se včera dohodli. To je už druhý případ s nespolehlivým taxikářem. Asi si na to budeme muset zvyknout. Objednali jsme teda jiného, ten tu byl za pár minut a za dohodnutých 27 babek nás hodil do výstavní čtvrti pro turisty Miraflores. Lebeda chtěl ještě smlouvat cenu, aby kompaně uspořil nějakou tu pětku, ale mučačo byl tvrdý jako kámen.

Po cestě jsme viděli ta samé co v noci, jen za světla a tudíž to vše bylo násobené deseti. Opět všude strašného bordelu, lidí, psů a smradu. Po chvilce opět pálení očí a strach se zhluboka nadechnout. Chvíli mě to potrvá než si na ten xindl zvyknu. Za ty tři týdny toho bordelu napolykám víc než za celý život u nás. Počítám, že ještě na ježíška budu flusat černé kemry a zahazovat obarvené kapesníky.

Vystoupili jsme v Miraflores na Kennedyho náměstí, slunce pálilo jaxvině, bylo zde relativně čisto a chodilo tu i docela dost turistů. Nechtělo se nám moc šmajdat po městě a tak jsme se hned vydali na pobřeží Tichého oceánu. Podle mapy to nebylo daleko a rychle se valící mlha od západu naznačovala, že voda je blízko, během pár sekund jsme se ocitli v bílém mraku. Bylo krásně vlhko a skvěle se tam dýchalo. Cestou se na nás jak sopel nalepil jakýsi týpek se sluchátky v uších, tmavých tesilkách a kostkované košili. Hned na nás odkud jsme, že si nás hned všimnul. Eště aby né, když jsme tady jediný nad metršedesát. Já jsem hned zavětřil problémy, tušil jsem nějakého úchyla, drogového dealera, nebo přinejmenším homůše, protože já tyhle borce přitahuju. Jsem na ně jak magnet. Mladá pěkná holka si o mě neopře kolo, ale buzíci, úchylové a starý báby, ty se ze mě můžou posrat. Jako mnohokrát ve světě i doma. Já ho chtěl vyfakovat svinsky, ale Lebeda se s ním dal do řeči a skamarádil se s ním za chvilku. Pozval nás na mejdan na pláži kam v sobotu přijede jakási kapela La Banda Los Fuckin Amerikanos, či co a dal nám i flayer s plánem na celý měsíc. Lebedovi vrazil do uší sluchadla a ať si prej poslechne traradiční peruánsou hudbu. Amigo vytáhl i papír, že chce napsat pro změnu nějaké tradiční české kapely. Chvíli jsme přemýšlely, protože ani jednomu z nás polopankáčů tradiční hudba nic neříká, ale nakonec jsme mu papírek vypotili Čechomor a Moravanku. Pak se to ale s tradiční la bandou zvrtlo a každý jsme si prosadili svou oblíbenou. Kabát jsme odmítli, ale Tři sestry a Support Lesbiens byly naprosto jasné. Teď asi ten mučačo sedí u kompu stahuje, a kroutí hlavou na nad tím jací ti Čechoslováci jsou debilové, když se v jejich tradiční hudbě zpívá o tom, jak Průša na hrázi zneužil tlustou a opilou Růžu, která před tím chvílemi zvracela. Kdoví jak mu googl překladač přelouskal „hledá kde nechal tesař díru".

Na pobřeží jsme byli za chvilku, ulice nás dovedla až na konec pevniny do jakéhosi Love parku, kde bylo okachličkované betonové zábradlí a socha jakýchsi milenců. Solidní kýč, do hajzlu vocať! Různě tu postávali párečky objímající se se svými protikusy a možná ani nechybělo k tomu že vyzkouší princip pero drážka. Jen my tu strašili jak dva teplouši, tak jsme se raději zdekovali, ať tu nezacláníme. Seběhli jsme dolů z útesu na pobřeží a konečně, poprvé v životě si smočili nohy v Tichém oceánu. Byly ohromné vlny, alespoň mě, suchozemské kryse se zdály. Na pláži byly asi uměle dovezeny velké tmavé kameny a pokaždé když se vlna vracela zpět z pláže, to zarachotilo, jak když vejtřaska vysejpá kačírek do rygolu. Furt do kola, šššššššššš, sssssssss, ššššššššš, sssssssss, ššššššššš. To nebylo romantické  šustění, ale kravál jako prase. Mně se voda zdála teplá, já bych tam vlez, ale později jsme se dozvěděli, že má 15 stupňů a že se tam nikdo nekoupe. Bylo tam jen pár serfařů v kompletních neoprenech i s kapucí a když vylejzali, měli červený nosy jak Kličko v pátým kole a jitrničku si museli dva dny hledat.  Asi na tom něco bylo. Těch serfařů tam bylo opravdu pár, snad jen pět. Zato tam stály dva stánky s prkny a neoprény, kde vám mučačové dali základní kurz a hurá do vln. Stovky mrtvých krabů, zřejmě od toho jak s nimi vlny zmítaly po těch velkých šutrech.

Vydali jsme se po pláži na jih. Měli jsme v plánu ji celou projít a užít si toho chladného vlhkého vzduchu od vody a brodění se ve vlnách. Z ničeho moc nebylo. Svěží vlhký vzduch se záhy smísil s všudypřítomným pachem moči a hoven psích i lidských. Přímo na pláži jsme cestou nacházeli lívance hodné statného ukrajinského dělníka a několik ve větru poletujících bílých papírku tvaru čtverečku s hnědým kolečkem uprostřed. Flašky od piva, kusy rozbořených zdí, oblečení, petlahve, tu koberec, tu pneumatika. Pytle s odpadky jsou jasné, nad tím se už ani nepozastavujeme, to patří ke městu jako pampelišky na louku. Záhy nás opustilo nadšení, že jsme u Tichého oceánu a pomalu a jistě jsme upadali do depréze, z toho bordelu a jací jsou ti Peruánci prasata. Náladu mě zvedla krásná čerstvě vyplavená medúza, kterou jsem začal ďoubat a obracet dřívkem od nanuku. Byl to teda humus jak na pitevně, ale zábava. Týpek se surfem co šel zrovna okolo se mě snažil varovat, ať se na to vyseru, že může být ještě živá a že mě může pěkně pojebat. Vyfotil jsem se s ní teda naposled a vykašlal se na ní. Po chvíli jsme byli na konci pláže a podle mapy plánovali, kudy se vydáme zpět do města. Museli jsme vyšplhat to vysoké skalisko nad námi, které oddělovalo pláž se zbytkem ulice. V tu chvíli ale na čtyřkolce přijel místní přičmoudlý Mič Bjukenen a kam že se chceme dostat, že nám to ukáže. Na náš návrh že se vyškrábeme na ten clif a pak se nějak dostaneme kam chceme, zakroutil hlavou, že tam s těma foťákama v žádném případě nesmíme, že je to pro nás moc nebezpečné a taky ukazoval na hlavu, jako že střílí pistolí. Asi na tom něco bude, přeci jen jsme v Limě. Ve všech průvodcích a článcích nás varovali před ohromnou pouliční kriminalitou. Před časem jsem se dokonce dočetl, že v top ten nejnebezpečnějších měst zvítězila právě Lima. Vracet se nám nechtělo, to byla dálka a navíc vracet se stejnou cestou je přece plýtvání časem. Chceme toho vidět co nejvíc. Počkali jsme až ten důležitej exot odjede, pro jistotu dali foťáky do batohu a vyrazili na cestu dle naší původní verze. Co se nám kurva může stát. Jsme o dvě hlavy větší než borci kolem nás a i s našimi chabými pětaosmdesáti kily patříme k té silnější části populace. Ať si na mě něco přičmoudlík zkusí, zmačkám ho a zahodím do keře jak pytlik vod svačiny. Machroval jsem, ale pro jistotu se cestou neustále otáčel a batoh s foťákem si držel na břiše. Nepotkali jsme nic, co nám připadlo nebezpečné. Jen par prťavců velikosti českého šesťáka a jednoho týpka před jeskyní, co si asi právě z města přitáhl pytel čerstvých odpadků a dělal v nich inventuru co že dnes dotách za poklady. Zdá se mi, že tady všichni přehánějí, člověk se asi nesmí chovat jako debil, chodit se zlatými řetězy, foťákem na krku a naditou portmonkou v kapse. Myslím, že když na sebe nebudeme zbytečně upozorňovat a budeme předvídat, bude to v pohodě. Co nejdřív si koupím brejle a klobouk, abych co nejvíc zakryl ten svůj ruskej xicht a pak jsem úplně v klidu.

Bez problémů jsme teda došli zpět do Miraflores. Nic zajímavého jsme tu nenacházeli, snad jen babky s pojízdnými prodejnami na kolech, sem tam nějakej šmelinář a ochranka v neprůstřelné vestě a bouchačkou za pasem u každého lepšího domu, či obchodu. Banky jsou jasné, tam stojí i dva. Elektrické ploty nad zdí kolem domů, kamerové systémy. Asi na té kriminalitě fakt něco bude. V klidu jsme došli asi na nejlepší a nejdražší místo celé Limy. Jsme na konci Miraflores, na skále nad oceánem. Je tu vystavěné malinké otevřené obchodní centrum. Kopie těch amerických, s americkými obchody, kavárnami a restauracemi. Je tu Chilis, Saisburys cafe, T.G.I.F. a spousta dalších amerických sraček, aby se tu amíci a ti zámožní turisti cítili jako doma. Tady se bude našim kolegům z USA strašně líbit. Až najdou odvahu a opustí bezpečí hotelových plotů a vydají se do opravdové Limy. Zkusili jsme zajít do Columbie, amerického obchodu s trekovým vybavením. Celá naše I Lebedova rodina už deset let skoro v ničem jiném nechodí. Z Ameriky se toho dá vozit po pytlích za pakatel. Ale tady, strašně draho. Třikrát oproti Americe, dvakrát oproti nám. Deme vocať do hajzlu. Kvůli tomuhle šitu jsme se nevláčeli 12000 kilometrů. Lebeda jim teda ještě pokřtil porcelánové bohy, vybral z bankomatu, já vyměnil dolary kurzem 2,65, což šlo a zdekovali jsme se kamsi jinam, kde bude více nebezpečno.

 Procházeli jsme ulicí od pobřeží do centra. Spoustu lidí, málo bělochů, byli jsme tu exoti. Lidé na nás mávali, zdravili, otáčeli se. Nic z toho mě ale nepřišlo nebezpečné, neviděl jsem ani jeden náznak agresivity, či něčeho špatného. Nakoupili jsme pohledy, na poště drahé známky - do Evropy 6 solů, což je 42 Kč, pokoukali po krámech a po lidech. Já se začal solidně spalovat, protože já machr se mazat nepořebuju a dokonce jsem si ani nevzal krém na opalovaní. Xicht a hlavně ruce mě už pálili jak Husa těsně před startem, ale držel jsem se. Miraflores jsme měli šťastně za sebou, odškrtnuto a teď si ještě splnit druhý povinný cíl - Historickou čtvrť, náměstí Plaza de Arma a katakomby pod klášterem. Byla to ale dálka jako prase a taxme se poptali jak se tam nejlépe dostat autobusem. Přeptali jsme se policajta u chodníku, ten ale neuměl anglicky a poslal nás do stánku a za jeho senoritou Veronikou. Buenos diaz rico sonorita Veronika, řekli jsme jak jinak než černooké a černovlasé holce v info stánku. Vykulila už tak velké oči a vykoktávala směsicí španělštiny a angličtiny pozdravy a udivené fráze jak jí známe a jak je to jen puta la máre možné. Asi jí to vykolejilo, nečekala že jí dva bílý Evropani z 12000 kilometrů vzdálené Jaroměře budou znát a o půl dvanácté ji osloví jménem. Pak už anglicky jsme se zeptali na autobus do starého centra, poděkovali, vyfotili si jí a nechali jí napospas ať se s tou životní příhodou vypořádá sama.

Dokráčeli jsme teda další pořádný kus cesty na slunci rušným centrem až k hlavní magistrále napříč městem, kde jezdili oboustranně autobusy asi jako naše metro. Bylo to tam tak, že silnice byla pod úrovní terénu, jako v rigolu aby se k ní nedostali černí pasažéři, černí doslova a lístky se kupovali nahoře u vstupu a prošlo se turnikety. Vlastně to bylo úplně stejné jako naše metro.  Bloudili jsme tam kolem těch automatů na lístky jak zmatený důchodci v internetové kavárně, bezradně koukali po lidech jak, kam a kolik házejí drobáků do těch škatul, až tu, z čista jasna se nad námi zjevil peruánský student silně podobný studentu čínskému a lámanou Angličtinou nás oslovi. Tento čínskoperuánský polobůh se nás ujal a svojí předplacenou kartou zaplatil nám Rusům lístky. Cpali jsme mu oba 1,5 sole, což byla regulérní cena, ale on si vzal jen ode mě, že prý to není ani deset, ani tři, ale jen 1,5 za oba. Evidentně to nebyl podvodník a vychcánek jak mnozí. Vzal nás teda dolů, vysvětli kam přesně jet, kolikátá to bude stanice a na co si máme dát bacha. Oba jsme na krku měli foťáky a hned při vstupu do metra nás několik lidí upozornilo ať si na ně dáváme pozor. Jeden týpek v koutě nás dokonce chtěl pustit na jeho místo, že to pro nás tam v rohu bude bezpečnější. Štrachali jsme se snad půl hodiny přecpaným autobusem, držel jsem se jednou rukou zuby nehty, jel s tím totiž jak by to ukrat a možná že i jo. Druhou ruku jsem pevně dřímal na svém miláčkovi Canonu 5D o kterého jsem nechtěl přijít ani za nic. Peníze a pas jsou mi ukradený, ale foťák nedám. Z vrchu jsme se dívali na hlavy peruánských spolucestujících a v klidu česky probírali veškeré exoty a hezké holky okolo. Tady by nám opravdu neměl nikdo rozumět, tady si servítky brát nemusíme. V té strašné tlačenici, jak jsem stál zády do uličky se na mě dycky někdo přilepil a jak se autobus houpal, třel se svou prdelí o moji. Nemohl jsem se kale otočit a tak mě Lebedis pokaždé hlásil, kdo to je, jestli je to ženská a jak vypadá a jestli mám tedy tomu úchyloj dát loktem či v tření setrvat. Next station zavolal na nás ten Maocetung s peruánským pasem a my se začali prodírat masou kečuánských těl k Sadlia - východu. Učím se rychle J. To byla asi nejnebezpečnější část cesty, protože při tom nastává zmatek a zmatku využívají lapkové a jiná verbež hodna útočné trojkombinace hlava/loket/koleno. Pokud jen stojím, jsem v klidu, své věci si hlídám a jsem v momentu připraven rozhazovat rukama na zlodějovi vypínače, ale při takovýchto přesunech ve stresu že nestihnu vystoupit, ztrácím koncentraci na obranu a stávám se nezranitelnějším a poměrně snadným cílem.

Vystoupili jsme ale bez úhony, bez ztráty kytičky, věnečku, foťáků a dokonce ani obsahu kapes. Dle doporučení v nich máme jen pár drobáků a na ty sere pes. Vyškrábali jsme se tedy z tlačenice a dle instinktu jsme šli na Plaza de Arma. Pokokot exotů a žebráků, mezi kterými jsme ale králi exotů byli bez pochyby my. Já, magnet na průsery a úchyly jsem zase svým magnetickým polem přitahoval paka všech vodrůd a tu na mě kdosi mával, tu mi jiný hugo podal ruku, tu mě babka cpala křížek za tři soly asi na oslavu toho jak sem tenkrát vlítli křesťané a ve jménu boha a samozřejmě dobra, míru a lásky zde rozkradli co viděli, vyvraždili koho mohli a zbytek národa si podrobili. Kurvy zasraný, a já teď budu nosit ten jejich křížek. Nasrat.

Začínáme si všímat, jak tu mají vyřešené obchody ve čtvrtích. V jedné ulici se vždy prodává ten samý tovar. Teď jsme například procházeli ulicí, kde byli jen a pouze obchody s optikou. Tisíce dioptrických skel a obrouček nacpaných v desítkách krámů. V klidu jsme si šli, když mi Lebeď říká, ty vole, tady sou brejle, támle sou brejle, naproti sou brejle. Koukáme po celé ulici, kam až jen dohlídnem. Ty krávo, tady sou jenom brejle. Kde to sme? To sou tady všici slepí či co. Na ulici tady na brejlovce pomalu nenarazíš, v Koreji jo, tam měl čtyři voči skoro každej, ale tady? Kdo to tu kurva nosí. Prostě desítky brejlatých krámu seřazené za sebou po obou stranách ulice snad 800 metrů dlouhé. To je dohromady jeden a půl kiláků xeftů s náhradníma vočima, kde se prodavači neskutečně nudí. To je divné co? Čovek by předpokládal, že se v každém kšeftě dveře netrhnou. Takhle to tu bylo se vším, dokonce i dílny jsou tu naskládané stejné vedle sebe. Například ulice truhláren, kováren, sběren železa, pneuservisů, rixšoservisů. Těch vlastně ne, to si tu vopravuje každej sám, po nocích je z autobusu u kdejakého „domu" vidět nabok nakloněná rikša a pod ní v prachu a oleji leží mučačo špinavý jak dobytek a vercajkem z pravěku tam mydlí silou přeukrutnou do bolavé součástky.

Konečně jsme došli na staré náměstí. Čtvercové, obklopené krásně opravenými koloniálními domy, fontána, a jako všude, spousty milenců obírající se a cucající se na veřejnosti.  Hergot ti Peruánci musejí být divočáci, všude se vobíraj lidi. To je sodoma. Prošli jsme si náměstí, vlezli do pár kostelů, ale jsme jen prohodili pár slov o zlodějských křesťanských mafiánech. To se jim tu stavěli paláce a kostely z inckého zlata, když to všechno ukradly. Ani jeden nemáme náladu na obdivování těch mafiánskejch křesťanských praktik, ani doma, natož tady v Peru. Otočili jsme se na podpatku a jelikož já byl spálenej jak prase a lebeda spařenej jak prase, rozhodli jsme se pro návštěvu katakomb, kdesi tady dole pod klášterem. Dočetli jsme se o tom v jakémsi průvodci, že jsou tam kosti tisíců lidí už ani nevím z jakého důvodu. Ne že bychom byli uchváceni historií „osídlování" Peru, ale byl nám takový svincký hic, že mejdan s kostrama v podzemí se jevil jako ideální. Dobelhali jsme se teda až k onomu klášteru, u kasy zaplati sedum solů a čekali na průvodce. Všechny průvodkyně byli povětšinou peruánské studentky, které mluvili anglicky a alespoň trochu s těmi zvěrstvy sympatizovali. Všechny byly přirozeně krásné až na jednu. Tu jsme samozřejmě dostali my. Ne že by byla ošklivá, ale v porovnání s těmi zbylými miss Jižní Amerika byla krásná nejméně. Vše ale kompenzovala svou neskutečně komickou Angličtinou. Přidala do ní parádně dlouhé samohlásky a peruánské ostré rrr. Její výklad i když byl pro nás antikřesťany o hovně, tím povýšila na parádní šou a místy i když jsme nechtěli, kolikrát jsme se přistihli, že jí posloucháme. Ovšem na každé její úchvatné vyprávění o tom že například tyto varhany byly vyrobeny z deseti tisíc borovic přivezených až Bolívie, jsme užasle neřekli po Americku „realy?", nýbrž „kurvy zasraný mafiánský". Nějak jsme si při kupování lístků nevšimli, že se nejedná pouze o katakomby, ale o prohlídku celého kláštera. Museli jsme si teda vytrpět neskutečně nudný okruh celým objektem, včetně knihoven, kaplí, modliteben a obrazáren. Celé to bylo pojato jako oslava těch zlodějských kurev. Vůbec nechápu proč celou tu kolonizaci v rámci šíření výry dodnes oslavují. Každý musí vědět, že to byla prachsprostá loupežná výprava, s cílem ukrást co nejvíce území a zlata. A všichni ti papaláši na těch obrazech byly největšími vrahy a zloději v historii lidstva. Připadá mi to, jako by jsme v Čechách měli oslavovat ruskou armádu, tu ruskou armádu, co nás tenkrát zachránila před imperialismem ze západu.

No nic, prohlídku jsme přečkali a teď nás konečně čekaly ty katakomby. Při čekání u vchodu do podzemí, se najednou z chodeb vybelhaly dvě povědomé ženské. Hned se nás vrhly a hned Hola Amigos. Byly to ty kočky co u nás v Jaroměři před měsícem prošly školením a kterým jsme teď přijeli rozjet linku. To byla náhoda jako prase. S nimi byl i jeden týpek z Ameriky, sice Amík, ale narozen v Mexiku, mexickým rodičům, takže dobrej kus. Domluvili jsme se, že na nás počkají venku a pak že půjdeme spolu městem. Naše očekávané a vytrpěné katakomby jsme tedy proběhli velice rychle, bez skupiny a bez srandovní průvodkyně. Nic moc to stejně nebylo. Sklep plnej vyrovnaných kostí. Nic víc. Vyběhli jsme tedy z tama a připojili se k našim známým. Ten kousek byl také na projektu, dělal lepidlové systémy, takže kolega a dnes měl volno. Domluvil se teda s holkama a ty ho vytáhly po Limě. Zašli jsme ještě jednou na náměstí se společně vyfotit a pak nás vzaly na tržnici pro trička suvenýry. Nakoupil jsem nějaké šperky a hadry, a jelikož se začalo stmívat, tady se stmívá po šesté hodině, plánovali jsme jak na hotel.

03.02.2013 19:58:04
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one