15.4.2012 Den první – odlet.

15.4.2012 Den první – odlet

15.4.2012 Den první – odlet

Lima - osm milionů obyvate, kde šest milionů snad žije va slamech, nejhnusnější město jižní Ameriky a s nejšpinavějším prostředím. Prý nemáme z oploceného areálu hotelu vůbec vycházet, jedině snad prověřeným taxíkem. Jedeme to zjistit.

Je brzy ráno, 4:30, z telefonu mi hraje Hudba Praha že Všechno je naopak, ale mě se sakra nechce vstávat. V 5:30 je tu pro mě taxík co mě a kolegu Lebedu veze na letiště, odkud začíná naše měsíční služební cesta do Peru. Máme tam pomoct s rozjezdem nové linky na naše Huggiesky. V posteli si pěkně pochrupují obě děti od kterých se mi nějak nechce. Bude se mi stýskat. Nakonec ale vstávám, protože musím, na druhou stranu se i těším, vydrhnu si zuby, dám si poslední evropskou snídani - musli s mlíkem a líbám naposledy svou ženu co má pořád starost abych si zase nehrál na machra a nedráždil tam v keři krokodýly jako nejednou. Taxík už svítí za matným sklem dveří a tak já už utnu tu scénu z romantického seriálu pro babičku a fakt už jedu. Nedělní cesta je prázdná a taxme na Ruzyni natošup. Odbavíme se, ale zjišťujeme, že jsme si včera neudělali online check in a tak že nám kdosi vyfoukl naše rezervovaná místa. Na štěstí nás jen posunuli do první řady hned za hajzl, takže i tak sedíme vedle sebe. Další výhodu jsme našli v tom, že naše místa skýtají skrytý bonus v tom, že na nich můžeme bez výčitků pouštět hnilobné bubliny a při stížnostech kolemsedících snobů na šíleně páchnoucí Rusáky se na tu latrýnu před náma kdykoliv vymluvíme. Měli jsme hoďku čas a že jsme jeli business třídou, zapadli jsme do salónku pro snoby a borce co šetřit nemusí. Již při security odbavení nás paní s pendrekem vykazovala zpátky do fronty, že tyhle vrátka jsou jen pro lepší a né pro santusáky jako jsme my. Opravdu jsme na businessmany nevypadali. Lebeda v trekových kalhotech a bavlněným tryku Kolumbia, já v kraťasech, sandálech co nejdou umejt, tričku a s roztřískaným notebukem v tašce Huggies, kterou jsem Janě sebral z kočárku po Godzile. Z ní navíc ještě trčela klávesnice, kterou musím pokaždé připojit, protože do té origoš ségra nalila čaj.

V salonku jsme si dali nějaké sendviče, chlebíček, kafe, Lebeda dokonce zkoušel pochoutkový salát, ale nakonec ho nerisknul, protože nechtěl v letadle prorvat mísu a na zapití vodku s džusem. Raději dvě. Víno, pivo a ostatní alkohol jsme nechali na pak, příležitostí bude dost. Ale i po těch dvou vodkách hned po ránu se nám pěkně zatočila hlava.

První let do Amstrdamu byl kraťoučký, prťavým letadlem, kde rozdíl business / ekonomy byl pouze v závěsem přeťaté kabině a asi trochu lepší snídaní. Dostali jsme marinovaného lososa, salátek, sýr, marmeládu, jogurt a ovoce. Samozřejmě jsme k tomu vylábali dvě sklenky vína ať nám to pěkně utíká. Výhled z letadla byl překrásný, Amstrdam z výšky je zajímavý - město protkané kanály, ostrůvky se sídly kam se dostaneš jen lodí, farmy a pole lemované zavodňovacími příkopy a mezi tím vším stadion Ajaxu. Super.

Na letišti jsme opět ihned zapadli do salónku pro business. Zde to byl ale jiný svět. Ohromný prostor s výhledem na letištní plochu, plný stolečků, sedaček a kanapíček. Dva bary narvané jídlem a chlastem, kde si bereš co chceš a na co máš chuť. Dali jsme si teda hovězí polévku, nějaké nudle , masové kuličky, japonské oříšky, zákusek s vanilkovým přelivem, já vidlák jsem si zas ten sladkej přeliv nakydal na ty špagety, co jsem těsně před tím zasypal kari. Solidní břečku jsem vymyslil, ale mě to neva, já jsem starý prase. Dohnal jsem to dortíkem a sušenkama. Lebeda zatím stačil vykalit dva Hainekeny, při jejíchž čepování se polil jako prase a možná tím i odstartoval snůšku nemotorných událostí, které nás měli pronásledovat celou cestu.

Bezpečnostní kontrolou jsme prošli v pohodě, bez fronty, protože snoby fronty nestojí. Naše přehozená místa nakonec nebyla tak špatná, prostoru jsme měli dostatek, široké křesílko, které se samo rozloží do lehátka předpovídalo pohodičku a tlačítko masáž bylo bonusem nečekaným. I přes to si ale Lebeď nezapomněl v duchu odplivnout při pohledu na dva chuje, co nám vyfoukli naše původně zabookovaná místa ve druhé řadě. Diš, to sou ty kurvy, co nám sebraly místa. Budem na ně celou cestu nadávat, tady můžem, tady nám nikdo nerozumí. Doufám. Odplivl si jejich směrem, šumpus ze skla přinesený hezkou letuškou v našich letech, tedy starou, ho však zklidnil. Já si dal víno a zatím co jsem ho lábal, Petr si chtěl vytáhnout elcédéčko z přihrádky mezi námi a převrhl, dnes podruhé na sebe to fajnový pětihvězdičkový šáňo. Až vzlítnem, půjdu se na hajzl převlíknout, stejně mám s sebou kraťasy, procedil pan podruhé politý a čekalo se na start. Kapitán hlásil, že se ještě čeká na nějaká opozdilá jelita, co se asi zapomněli u piva na letišti, jako tenkrát my, jak jsme letěli do Dalasu a ten let málem s partou prochlastali jak tenkrát Švejk ten vlak do Budějic. Start výbornej, klidnej, naše B777 se odlepila zhruba ve 300km/h a během chvilky jsme byly nahoře. Po startu tu byla opět pěkňoučká holandská blonďatá letuška s menu. Předkrm měl být opět uzený losos (trout), chřest a krutony s Japonským ponzu dresinkem, s holandskou pěnou zasypanou amarantem. Z hlavních chodů bylo na výběr kuřecí prso v tarragonské omáčce s rizotem, houbami, jarní cibulkou, ořechy a parmezánem. Nebo smažený halibut v lehké kari omáčce, se šalotkou, bramborovou kaší a houbami. A třetí na výběr byly skopové medailonky s ořechovou krustou, pařenými bramborami, artyčoky, fazolemi, brokolicí a karamelizovanou cibulkou. Desertík byla pěna z bílé čokolády s kokosem a pomerančovým přelivem s čerstvým ovocným špízem, nebo jahodový cheese cake, nebo prostě kousky holandských sýrů. To znělo velice dobře, ovšem nade mnou se vznášela hrozba židovského jídla omylem objednaného při machrování s rezervací. To bylo tak.

Před dvěma týdny, když nám přišlo potvrzení rezervace jsem u počítače v práci před Lebedou machroval, jak je snadné a jak to umím, změnit si sedadla, změnit si jídlo a ty pičoviny okolo. Je to úplně pro blbce, čum tady si vybereš svoje jméno, výběr jídla, tady v tý roletce je mrtě různejch vodrůd, muslimský, indický, vegetariánský, košer - klikneš to tam a je to. Vaše menu bylo změněno, napsalo mi to a bez možnosti další změny ze mě rázem udělalo obřezaného žida. A kurva, jak to vrátit, už to nejde, co mám robit. Tak já budu žrát židovský jídlo. Nešahej na moji rezervaci, vyplivl na mě Lebeď, já si dám pěkně ty jejich business krevetky. Vygooglij jsem teda co mě čeká po názvem košer menu a vyzjistil, co je a co není košer. Košer není například hmyz, orel a sova. Tak to jsem v klidu, to by mě stejně asi normálně nedali. Pochybuju že mají orlí prso, soví stehýnko a švábový salát. Když jsme v Korei žrali smažené larvy bource morušového, to asi moc košer nebylo, však taky nejsem žádnej žid, tak je to fuk.

A taky ano, ještě jsem si krásné na křídovém papíře vytištěné menu ani nedočetl a už tu byla kočička se seznamem a hned na mě: Pane Tomášek, vy tu máte objednané košer, je to tak? Je to tak, odpověděl jsem a nadobro se vzdal těch dobrot s nádhernými názvy. Lebeda se chechtal jak Ronaldýňo po penaltě a já si řekl, že jsem mu měl tajně přeobjednat jeho gáblik na nějakou muslimskou sračku, aby se taky divil. Navíc by na palubě byla i zábava až by se na nás chodili všichni dívat, jak ten žit s muslimem seděj vedle sebe, furt se fotěj, něčemu se tlěměj a strašně chlastaj. Třeba by jsme byli i večer ve zprávách, že ta se přes tu věčnou nenávist těchto dvou národů dá překlenout. Nebyl jsem ale svině a jídlo mu nezměnil a tak jsem na překvapení čekal jen já. Shodou náhod ale vozík s předkrmy tlačila v naší uličce jiná letuška, zřejmě nepoučená, že já jsem ten žid s obřízkou a dala mi toho uzeného lososa, jako měli všichni normální lidi okolo. Takticky jsem držel hubu a rychle se pustil do jídla aby mi to už nemohli vzít. Zrovna když jsem měl boule až za ušima a zlatejma korunkama jsem drtil oranžové masíčko, přispěchala ke mně hubená blondýna a hned že já jsem měl objednáno košer, ale že tohle není košer a tedy jestli je vše OK. Čekala asi že se zhroutím, že začnu panikařit, že jsem zradil víru a že mě v sinagoze rabi Khon ještě jednou obřeže a nechá mě stokrát odříkat otčenáš, nebo co to vlastně židi maj. Já místo toho s plou hubou ze které mi skoro ještě koukal lososí vocas, jen zakýval emhmmm, jako že je to ok, hlavně ať mi to nebere a jde už do hajzlu. Usmála se, protože asi prokoukla co jsem za exota, co žádnej židák není, když tady už vychlastal tři kalíšky nekošer vína a co asi tu šlichtu objednal asi omylem, poněvač je blbej víc než vypadá. Předkrmek jsem si teda vychutnal, byl to dnes druhý lososek a to já můžu. S následujícím chodem mě ale holky vyvedli z omylu, že si tady z toho kuchaře prdel dělat nebude, že se kvůli mně nebude srát s košer jídlem, který pak holky vyhoděj z okýnka do Atlantiku. Pane Tomasek, letušky v businss třídě mají naučený i jména svých pasažérů, to mě překvapilo, pane Tomasek zde je vaše košer jídlo, pravila mi s jiskrou v oku a podala mi porcelánovou vaničku s alobalovým víčkem na níž se na mě smála nálepka židovské restaurace s nápisem košer pokrm vyrobený pro KLM. Lebeda dostal ty ovčí medajlonky, co nevypadali vůbec špatně. No tak se do toho pustíme, pravil jsem a sejmul víko z mísy. K mému překvapení tam opravdu nebyla vyhoukaná sova ani Heřmánkem střelený orel se švábovou kaší, ale brambory na kostičky smíchané s dušenou zeleninou a rajským protlakem přelitý opět losos. No nic na tom není co zkazit, to sice nenadchne, ale ani neurazí. Pustil jsem se do toho s vervou, ale moc jsem si to neužil. Bylo to celé bez chuti, příliš dietní, ale naopak na můj žaludek a žáhu přivětivé. Misku jsem vrátil a zkonstatoval že kvůli žrádlu se židem nestanu. Ještě že mi ženuška včera k poslední večeři vyrobila výbornej vídeňskej guláš z krkonošské bio krávy, jehož esence jsem ještě dnes vykrkával. Tím jsem si mohl kdykoli spravit chuť. Zákuseček už naštěstí košer nebyl a tak tak ta kokosová pěna mohla šťastně završit ten gurmánský požitek. Objednali si další kalíšek vína, co nám už pěkně stoupalo do hlav a uvelebili se v lůžkové úpravě. Lebedis si zase nedal říct zase tahal tu placatou televizi z toho kasliku mezi náma a jak to z tama vydělal, štrejchnul si malíčkem o moji plnou sklenici vína celou ji dnes potřetí vylil pro změnu na mě. Chvíli jsme vysoušeli kapesníčkama z práce, chvíli jsme koketovali s možností, že se to dnešní nemehlo půjde zase zpět převléci do těch dvakrát politých trekových kalhot a já že dostanu ty jeho čerstvé karaťasy, od kasliku ke kasliku nad náma natáhneme špagát a ty moje mokré kaťata necháme zatím usušit. Ale zrovna jsme sebou neměli prádelní šňůru, taxme vše ponechali jak je, vysušili jen sedačku a já se šel procházet po letadle, aby to na mě uschlo za chůze. On je tady ukrutně suchý vzduch a díky tomu jsem byl opravdu hned suchý a dokonce i bez fleku. Ještě že jsme nechlastali pivo, nebo červený.

Malinko jsme zchrupli, já dokonce tak těžce, že jsem prošvihl zmrzlinu, ale o to to zase rychleji uteklo. Posledni občerstvení měla být tuším nějaká krásná kuřecí rolka, ale mě bylo jasné že já se zase na chvilku stanu lakomým žide. Minimálně na doby svačiny. A taky že jo, opět mě dala pro mě připravené kuřecí bez chuti, s pařenou zeleninou, zákuseček, a sladký zelný salát s rozinkami. To vše zabalené na tácu s nápisem košer pro KLM. Byl v tom plastový příbor 

Jen co jsme dojedli prudce to s námi osolil dolů pod mraky a my začali přistání do Limy. Bylo večerní oranžové slunce, které nádherně osvětlovalo Andy. Oranzové suché kopce bez jediného stromu. Blíže a blíže k městu se na nich objevovaly čtvercové budky namačkané na sobě, možná bez oken a dveří. Byly posázeny naprudkých svazích a nechápu jak tam ten materiál mohli bez cest dostat. Nikde kolem nebyl ani kousek zeleně, jediný strom, jediný flíček trávy. Město se táhlo na ohromné délce a působilo velice depresivně. Ovšem za ním se tyčící vrcholky And byly úžasné. Tohle měla být ta osmimilionová Lima, kde šest milionů žijí ve slamech.

Přistání bylo skvělé, asi s tím letěl borec co už měl něco za sebou a né jelito z Anduly. Pasovkou jsme prošli bez problémů a tím jsme byli uvítáni do Peru. Ovšem u celní kontroly málem nastaly problémy. U posledního plotu jsme odevzdali formulář na kterém jsme přiznali že ni nevezem. Ani zvířata, ani zlato Inků a ani syfilis. Poslední překážkou bylo zmáčknutí tlačítka u odchodové brány. Tím se losovalo červené, či zelené světlo na semaforu. Lebedovi se rosvítilo zelené, takže mohl opustit letiště. Já žit a tele si vylosoval červenou a to znamenalo, že musím na kompletní rengen a kontrolu zavazadel. Musel jsem teda bokem a rengenem projet všechna svá zavazadla. Naštěstí ty přičmoudlí borci neměli náladu na nějaké šmějdění v mých hadrech a tak mě nechali odejít. A byli jsme tam. Po vstupu do letištní haly jsme se dostali do trychtýře peruánských naháněčů, ktří sháněli xefty a rita na turistech, či mávajíce s kostrbatě napsaným jménem na víku krabice od bot čekali na konkrétního cestovatele, či dovolenkáře, který beznadějně hledá jakoukoliv kotvu v novém světě. To jsme byli i my. Měl na nás čekat řidič Choze, dokonce jsme měli vytištěnou i jeho fotku. Ovšem žádný Chozé, ani jiný indián s naším jménem nad hlavou nemával. Několikrát jsme ten tmavý dav obešli, ale kromě několika naháněčů, co se nás hned chtěli ujat jsme nikoho s naším jménem nenašli. Zavolali jsme tedy naše připravené kontakty v domění že kdosi kompetentní vyprcá toho taxikáře kde že je a ať dovalí ale uš. Místo toho jsme se spojili pouze s anglicky nemluvícími jedinci, kteří nás vyfakovali hned v minutě. Z Chozého smrště španělských slov jsme pochopili, že on dnes né, ať si zavoláme někomu jinému. Byli jsme přece jasně domluveni, že nás počká u příletu, tak jaké někomu jinému? Situaci chtělo nějak vyřešit, protože místo kde jsme se nacházeli nebylo zrovna ideální. Stáli jsme uprostřed toho trychtýře, jako herci na podiu, a svou barvou, oblečením a vykulenými výrazy jsme si říkali o problémy. Ven mimo halu se nám s těmi kufry nechtělo už vůbec, tam by jsme byli extra výhodná oběť. Už už jsme si chtěli najmout taxi, které nám nabídlo „super" cenu. Za slabou hoďku jízdy 85 dolarů. Jsou to asi stejný kurvy jako u nás. V tu se ale z čistého inckého nebe snesl týpek nepodobný odrostlému josefovskému Kotlárovi a mýval na nás jak na prvního máje cedulí s našimi jmény. Třikrát jsme se jestě přesvědčili zdali jsou ta jména skutečná, protože peníze, kufry a ledviny se nám moc dávat nechtěli. A fo´ták už vůbec ne. Zapluli jsme k jeho autu, docela čistý a solidní ani nevím co, ale peníze v tom byli. A vyrazili jsme. Ačkoli bylo asi sedm hodin, Lima byla zahalená tmou a smogem, takže toho moc nebylo viděli, ale i to málo co skrz naše díry do mozku dostalo, nás maličko vykolejilo.

FOTKY K ČLÁNKU ZDE
02.04.2013 17:32:14
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one