EASY RIDE 3 – VÁNOCE, VOCHTÁNKA 2009

EASY RIDE 3 – VÁNOCE, VOCHTÁNKA 2009 - obrázek

EASY RIDE 3 – VÁNOCE, VOCHTÁNKA 2009 - obrázek

Naše další jízda za svobodou, alkoholem a zážitky. Tentokráte pod Potštejn.

Je to už tak dávno, že ani nevím kamsme to vlastně jeli. Snad si v průběhu psaní vzpomenu, hlavní je, že to byla další šílená jízda infantilních motocyklářů co sedlají železné oře značky Babetta. Vlastně to bylo Westernové tábořiště Vochtánka, přímo pod hradem Potštejn. Já, po otci lesní muž orang-utan, jsem loboval všemi směry možného lobování za jakékoli místo kdesi v přírodě, kde se za řevu ptáků a smradu divokých lišek seroucích do borůvčí semkneme s přírodou a v samém srdci CHKO rozděláme vatru jak pod Husa. Striktně jsem odmítal civilizací zkažené kempy, kde vám prodají uhlí do krbu, elektřinu od kilowaty a smažáka donesou až pod držku. Proto vyhrála Vochtánka, nikoli kemp, nýbrž westernové tábořiště pro zamrzlé české cowboye. Trasu jsem opět, jako již zavedený navigátor dostal na starost já i přes to, že jsem při posledním výjezdu díky marihuanovým mufinám kaliče Klofáče totálně vyhořel a zbytek nezfetované party mě musel vyvést z nástrah silnic orlických hor. Také kvůli tomu jsem se jim chtěl odvděčit v podobě krásné etapy srdcem přírody, za kterou by se nestyděl ani starej Foglar s bandou malejch homosexuálních skautů. Povedlo se!


Sraz byl tentokrát u mě, asi z toho důvodu, že mám na všechno dost času a že se na mě stejně pořád čeká. Cestou ke mně potkal Aleš ve městě Martina Kazdu, neboli Kazdebunda, Kazbundu, Belzebuba, Krakonoše a Mardzina, známou to Jaroměřskou postavu, co již delší dobu koketovala s možností připojit se k nám, ale nějak jsme se kale nedomluvili a tak se na nějaké přípravy vykaškal, že se na to vyjebe. Když ale spatřil Aleše, uhánějícího na trampským ekvipmentem obalenou babettou, jaxe žene vstříc dobrodružstvím plným alkoholu, cigaret, sprostých slov a svobody, neudržel své pravé já na uzdě a z minuty na minutu se bez vědomí manželky Šárky a dcery Kikiny rozhodl přidat k nám. Belzebub, fotbalový fanoušek co sjezdil šampionáty od Jaroměře po Portugalsko, zjevem sice připomíná Monte Christa co se právě prohrabal zatuchlou šatlavou, je ale dobrý bavič a vypravěč a taxme ho do spolku přijali i bez zápisného.


Bez větších problémů jsme se tedy sešli u mě před dílnou, vyfotili se, nakopli stroje a vyrazili na v pořadí třetí EASY RIDE, kterou jsme podle připravovaného štědrého večera pojmenovali Vánoce. První zastávka byla jako vždy na pumpě, tentokrát v Rychnovku, kde jsme k prasknutí narvali tanky a jeden šťouch před bouchnutím nahušťali gumy. Valili jsme si to do Nového Města na snídani a na exkurzi do dílen učiliště automechaniků, kde má Petr, náš nový člen tátu za mistra. Vše v pohodě, až na to, že jsme v Nováči na křižovatce ztratili kruťáka Kurtáka a zatímco jsme my slevovali prdelím zhmožděným slovenským sedlem, Jenda bloudil kdesi v okruhu deseti mil a asi neuvěřitelně píčoval na bandu co mu ujela. Díky mobilním telefonům jsme ale situaci zachránili a včas se zase zkompletovali. Učni z dílen na nás čuměli jak Petr Čech na hypotéku od Spořitelny, z držky jim div nekapaly závistivé kanice, že my jedem za svobodou a oni jdou trénovat koutové sváry a rozebírat sto let starou zarezlou poloosu z embéčka.  Další zastávka byla na náměstí, kde si partija dala v restauraci u Broučka polívku a pito, zatímco já s kruťákem, si v temném zákoutí podloubí pěkně chlípně vylízali Drašnarovu zmrzlinu. Belzebub si právě stíral z plnovousu nudle, když mu zacinkal telefon, na jehož druhém konci mlela manželka cosi důležitého o tom kde je podobné ženské cipoviny. Bez rozpaků a bez bázně v hlase jí řekl, že jel s klukama na čundr a že přijede možná zejtra. Konec, nazdar, vypínám. Nám ženáčům, co nám ženy vládnou rukou sice spravedlivou, leč zbytečně tvrdou, bouchla čelist o ubrus a nechápajíce jsme nasucho polkli. On jen že je to v klidu, že kalhoty doma nosí on. Oněmělí závistí jsme zaplatili nudlovku a sjeli z náměstí směr Deštné v Orlických horách. Cesta to byla úžasná, klidná, plná lesů, vesniček a luk, bez stresu a zasranejch kamionů. Aleš, vynálezce píčovin a zlepšováků se tentokrát vytasil s plechovkou pita ledabyle přikurtovanou vzadu na košíku, že až budeme mít žízní pilu v krku, že nám to všem natře, až si před zraky závistivých alkoholiků otevře krásně teplé naklepané pito z akce v Lidlu. Místo toho mu při přejezdu jednoho výmolu vyskočilo z koše a při nárazu o asfalt si tlak kysličníku našel cestu přes kvalitní polský obal a jeho blahodárná kapalina se na nic neptala a začala se mu všechna vyjebávat gejzírem do pangejtu. To ovšem spatřil Klofáč, který jel přímo za ním a vše viděl v přímém přenosu. Jeho, jako největšího kaliče to tak rozčílilo, že okamžitě strhl řízení do příkopu, nechal babettu babettou a skočil po plechovce, ze které lapal poslední zbytky výborného supermarketového pita. S jeho životní filosofií „ je lepší převrhnout kočárek nežli pivo“, se není čemu divit. Pak lehce olízl silnici a jal se vytahovat fotrovu potlučenou bábu. Kdyby jeho tatík viděl co mu s ní dělá, nikdy by mu ji vícekrát nepučil a navíc by ho i s rodinou z bytu vyhnal. Cosi se mu v ní pokurvio, protože se sjela parta a konečně se zase svorně opravovalo. Já zatím využil odstávky a společně s Láďou zkontroloval mapu. Ten nám zas všem povyprávěl kydy tudy vozil na vleku štěrk, kolik toho šťěrku ukrat a za co ten štěrk zase vyměnil, aby to něco, zase mohl tou samou cestou tím služebním náklaďákem kamsi převézt. Holt zlatej socik.


Další větší defekt se nám naskytl těsně před sjezdem do Deštného, kousek od legendární chaty kam Klofáč už léta jezdí se svou druhou rodinou – směnou D, na pravidelné výlety do hor. Ne že by to byl horský vůdce, či milovník přírody, jezdí se tam na celý víkend chlastat alkohol, fetovat návykové látky a přežírat se nezdravým jídlem. Celé dny se nevychází mimo dosah pípy, vystřízlivuje se pouze za účelem opětovného upadnutí do stavu totální opilosti a chata se opouští jen pro případ močení, či zvracení. Proč se to tedy celé odehrává v srdci Orlických hor a nikoli kdesi v místě bydliště, jsem se ale nikdy nedozvěděl. Tedy tam kousek od zmiňované chaty, jejíž zdi by mohli vyprávět, nováčkovi Kazdebundovi náhle ušel vzduch ze zadního kola a jeho babetta se pod jeho stodvaceti kily neřízeně motala. Opět se teda parta semkla, z báglů, nosičů a různých rafinovaných skrýší jsme povytahovali vercajk a jak tým od Alonza jsme se pustili do opravy. Za chvilku to Martin měl opět jak z fabriky a taxme sjeli kopec a naproti vlekům se zastavili v samošce. Tam jsme nakoupili párky a buřty na oheň, hořčici na buřty a chleba za buřtem. Každý jsme si také dopřáli studené české, lahodné pito ve skle, čímž jsme už totálně setřeli Alešův nápad táhnout se s plechovkou po horách. Hned za Deštnou nás měl čekat zlatý šroub celé výpravy. Šklebila se na nás totiž vysokohorská prémie – kopec na Luisino údolí, jejíž silnice se nahoru táhla jak dlouhý jedovatý had, který měl totálně prověřit viskozitu našich olejů, chladící schopnosti motorových žeber a v neposlední řadě čtyřhlavé kvadricepsy a dvouhlavé hamstringy našich stehen, protože nebylo pochyb, že na tento hard core krpál budeme přišlapávat. Já, věčný smolař, sběrač defektů a majitel té největší jebky, jsem čekal defekt z kategorie top, což znamená změnu plánu a ukončení mé účasti pro neprovozuschopnost stroje, jsem se nečekaně již na úpatí hory rozjel způsobem až chlípným a přes podiv všech favoritů na moderních pouze dvacet let starých mašinách se začal drát na čelo pelotonu. Předjížděl jsem jednoho za druhým, nohama točil jak chladícím ventilem tenkrát v Černobylu a slastně si vychutnával vítězné tažení na vrchol světa. Alespoň taxe to našim motorům zdálo. Nahoře jsem moji syčící krásku postavil na stojánek a se zvednutýma rukama vítal další závodníky. Druhý byl tuším Petr a za ním zbytek zoufalců, na které se už ovšem dějiny neptají. Poslední přijel Kazda, který ke svému váhovému hendikepu přidal ještě fakt, že po cestě zabloudil a tím si to poslední místo vlastně zpečetil. Po zkompletování skupiny jsme hladový a s netrpělivými buřty v nosiči začali přemýšlet, kde rozděláme tábor. Velice se nám zamlouval nápad vloupat se k někomu do zahrady, použít jeho ohniště, dřevo, stůl a lavice a po pikniku se zdekovat. Vzhledem k tomu, že byl všední den, chaty opuštěné a policie daleko to byl návrh výborný, ale jakýsi uvědomělý kokot nás přesvědčil, že to nejde a že to je o průser. V tom případě jsem zavelel odjezd kamsi do lesa, kde najdeme ideální flek a přímo tam založíme lesní požár. Protože na rozdělávání ohňů v CHKO jsem já mistr. Jaxem řekl, taxe stalo. Zajeli jsme asi kilák do lesa, našli si místečko u potoka, kde si na pokáceném kmeni rozdělali české barbekjů. Buřty v lese jsou buřty v lese – to je marný, takhle když ta šťávička teče a celým lesem to voní. Celá parta se najedla pěkně po česku, rychle, ve stoje a za pár minut už už čekala na odjezd. Zato já, v minulém životě určitě Francouz, jsem se pěkně usadil a pěkně pomalounku, jak to umím jenom já, si užíval jídlo a tu atmosféru. Kluci už nervózní v helmách na palici přešlapovali, zatímco já si ještě dobrou půlhodinku užíval hodování. Nakonec ale i já dojedl, pochcal oheň a partě ukázal směr Vochtánka.


Poslední velká překážka nás čekala už jen kousek před cílem, kde jsme měli zdolat na mapě neznačený úsek. Silnice vedla hodně okolo, po hlavní, ale to jsem odmítl a na svojí zodpovědnost jsem partu hnal několik kiláků do slepé ulice k řece, jen malý kousek od Podštejnu. Kousek to sice byl, ale vzhledem k vrstevnicím přes ohromný krpál a navíc neznačenou cestou na mapě. Byl tam namalován jen les. Ale připadlo mi logické, že tato osada by měla být s Podštejnem spojena alespoň pěšinou, kterou si tam za léta vyšlapali líní obyvatelé. Přece to nebudou obcházet patnáct kilometrů. Má intuice nezklamala. Pěšina tam sice byla, ale v takovém stavu, že se tam lidi báli jezdit i na kole a ženy se tam vydávaly pouze v doprovodu policisty na koni. Jeden z místních nás varoval, že na motorkách tam nemáme šanci a že jsme blázni. Láďa navíc těsně před tím schodil řetěz a záhadně si ho zamotal do vidlice, až se celý pokroutil, div že ho nepřetrhl. Jenda Krůťák prohlásil, že tudy teda nejede, že by si potlouk svoji hnusnou čezetu a že jí má rád a že jí to neudělá. Že pojede okolo a že nás počká u kempu. My ale nedbali varování místa znalých a na enduro vložku se vydali. Cesta se vlekla podél řeky, z části vodou přes ohromné kameny, z části lesem přes spleť smrkových kořenů, aby se zase vrátila na břeh do bláta. My na motorkách nadskakovali, řetězy cinkaly o chrániče, stojánky drhly o kameny a vidlice se zarážely na dorazy. Prdele nám brněly, vejce jsme měli naklepané, ale byl to zážitek. Poslední kopec jehličím, jsme museli s nahozeným motorem jen vytlačit, protože to se nedalo skoro ani pěšky, natož vyjet. Nahoře nás ale jako odměna čekal krásný výhled na celý Podštejn a pocit, že jsme to zvládli. Babky sice utrpěly značnou ujmu, zespodu odřené, ráfky potlučené, a dobrá polovina slovenských šroubů povolená, ale stálo to za to. Sjeli jsme dolů, do centra, do krámu, v místním konzumu zase jako obvykle nakoupili koly, aby byl čím ředit rum, brambory do polívky, nějaké buřty a chleba. Prodavačky z nás zase jako v každém obchodě vyvalené, že co jsme zač a odkud a čím že trpíme a ve kterém ústavu. Až později nám došlo, že si nejspíš mysleli, že nejsme úplně v pořádku a že jsme Pepové chovanci z jakéhosi magorlandu. Byly z nás tak mimo, že nám zapomněli naúčtovat jednu velkou kolu. S nákupem přikurtovaným kolem motocyklů jsme sjeli do tábořiště, zaplatili za pobyt a vybrali si vhodný flek s ohništěm, dostatečně daleko od jiných cowbojů abychom v noci mohli řádně hlučet.


Babetty jsme kolem ohniště seřadili jako Stounheč a spacáky naskládali hlavami k ohni do hvězdice. Vybalili si, převlékli se do tepláků, ať nám maskáče nedřou kule, protože na image serem, hlavně že je pohoda a pomalu se vytrousili na lavice u výčepu na dvě piva. Již ve frontě jsme si všimli, že ten lokál i venkovní sezeni je plnej takovejch divnejch exotů, ke kterým jsme marně hledali manuál a kteří nás malinko znervozňovali. Jeden seděl u vypitého kafe a vedl zcela regulérní rozhovor asi s duchem naproti. Normálně se ptal a pak zase odpovídal jen tak do vzduchu. Další ze sebe nebyl schopen vymáčknout co že to vlastně u té pípy chce a trápil se tam jak kříženec Lázy a Pitkina na druhou a další ohromný jak Šrek, ve skoro až ke kozám napěchovaných teplákách, ve kterých se mu zřetelně rýsovala jitrnice velikosti jarní cukety, ze které šel strach stejně jako z něho samotného. Jeho pekelný vzhled navíc násobila ohromná hlava obalená rezatýma vlasama, co ruku v ruce splívaly s nudlema protkanýma fousama a nepřítomný pohled zfetovaného znásiňovače. A kurva, kaj to sme! Až teprve z fotografií na stěnách salonu, jsme zjistili, že se nacházíme v areálu zaslíbeném různým ústavům pro mentálně postižené, že dnes večer toho asi hodně zažijem a když pánbu dá, naše prdele poznají středověk. Nic naplat, už jsme taty a tady už zůstanem. Sedli jsme si teda k pivu a drbali o cestě, o zážitcích, ale bohužel i o práci, protože se u nás v továrně mělo začít propouštět a taxme museli prodiskutovat, kolik že kdo dostane odstupné, kolik že to hodí, jestli si zato koupíme Mercedes, nebo Trabanta, přesně tak, jako když Horáček s Pažoutem ukradli ty vzácné želvy. Kazdebund byl jasně přesvědčenej, že se na to za sedm platů vysere a že ho to směnování stejně jebe a že si s těma prachama alespoň odmázne nějaký ten dluh. Nálada byla výborná, parta se opět mocně semkla a duch kamarádství se linul z bylinkové cigarety, kterou si Klofi nemohl odpustit.


Nemohli nás ohrozit ani dvě mladé zdravotní sestry, co si k nám přisedli snad za účelem navázání kontaktu, protože pro ženské není v takovéto partě místo. Parta je na Easy Ridu nadevše, posvátná a nedotknutelná. A že měli výdrž. Neodradil je ani Tomkův výbuch smíchu, smísený s extra velkým lokem piva a slin, čímž je skropil chlípně, ani má pochvala jejich obnažených nohou - „Vy máte ale solidní celulitidu!“ A na to většinou zabere každá, nafoukne hubu a zdekuje se, protože vmést ženský pomerančovku, je  jako chlapovi zkritizovat voháňku. Oni ale drželi a asi čekali, že jim začnem objednávat a nosit na stůl a že ušetří stokorunu ztrátu. Leda tak hovno, řekli jsme si, že až se stín Podštejnu dotkne Babett, půjdem k ohni a uvaříme easyridovou polívku. Jen co teda slunce kleslo ještě níže a první mašinu olízl studený stín, nechali jsme ony sestry napospas jejich příhodám z pitevny a šli jsme krájet ingredience na šlichtu. Opět to byla gulášovka ve velkém kotlíku s bramborama, cibulí, párkem a klobásou. Tentokrát jsme ale vařili dvě porce. Jednu normální teploušskou a jednu pálivou pro úchyly co maj místo držky pixlu na slévání zbytků louhu. Při poslední vyjížďce totiž polovina party píčovala, že se to tím čili úplně dojebalo a že se to nedá žrát. Proto si opravdoví chlapi – Láďa, Tomek a Aleš udělali zvlášť pálivou odrůdu až po odlití té naší nepálivé. My normální lidi jsme si pochutnali náramně. Byl to koncert pro držku, zato druhá parta tvrdě narazila, když nechali do kotlíku čili přisypávat Láďu, který si ho leje i do jogurtu místo marmelády a vody místo šťávy. Oba Láďovi otroci se pak kroutili, přemáhali a potili, protože ten Láďův driják by podrazil nohy i rodilému Chorche Pendecha Martinezovi z Mexika. Copak Láďa, ten si mlaskal držkou, zato Aleš se asi v duchu proklínal, že nezůstal v naší skupině teploušů, protože k ešusu polívky sežral skoro celej chleba a celej se u toho kroutil jak kdyby na kamnech seděl. Tomek jakbysmet. Na poznámky „to jste ale kokoti, co? Nedá se to žrát, co“? Hrdě odpovídali, že náhodou je super a konečně pořádně okořeněná. Jejich pot na spáncích, slzy v očích a neustálá hrouda chleba v držce je však usvědčili, že kokoti to byli.


Jen co se začalo smrákat, pohledem na stav skladu dřeva jsme došli k názoru, že nám určitě nebude stačit na celou noc a že pokud chceme, aby hořel až do rána, snad kdyby nás chtěl medvěd napadnout, musíme zajet do lesa pro fůru. Vydali jsme se teda i s Babkama do stráně do blízkého hvozdu, abychom nějakou zásobu přivezli. Martin zůstal v táboře hlídat oheň a odpočívat po náročném dni. Rozutekli jsme se mezi stromy a každý sem tam nějakou větev uvázal k blatníku. Hromada toho byla solidní, určitě větší, nežli tenkrát na Pastvinách toho kradeného. Výprava byla tedy úspěšná, až na to, že se z ní nevrátil Klofáč. Chvíli jsme si z toho dělali prdel, ale když se úplně setmělo a on byl skoro hodinu v trapu, začali jsme malovat čerta na zeď a psát černé scénáře. Vzhledem k terénu, do kterého se vydal v kombinaci stavu, v jakém se vydal, bylo dosti pravděpodobné, že je někde rozjebaný ve stromě, nebo válí sudy ze stráně. Když už jsme se opravdu chtěli vydat ho hledat, v dálce jsme zahlédli motající se světélko problikávající mezi stromy. Ty oblouky ve krerých se světlo pohybovalo, způsobyl jistě rum a tráva a to nám vehnalo klid do duše, že takhle může jet jedině náš koxofrk. A opravdu, ze tmy se vyloupl uřícený Zdenda, jeho motor sípal a píčoval cosi o kurevské dřině a do zadního kola mu tlouklo pár statných jehličnáčů uvázaných na gumové kurtě. Cestou za ním byla asi metr široká čistě zametená stopa vyčištěná špičkami čtyřmetrových stromů, která by jistě zmátla i rodilého aboridžinského stopaře. On nenechal nic náhodě, když oheň, tak pořádnej, musí být vidět z Miru.


Posekali jsme, přiložili, jednu špičku smrku jsme odkrojili a zakopali do země, protože již po předchozí domluvě jsme měli nachystaný štědrý večer se stromečkem a dárky. Ozdobili jsme ho proto mašličkami, obaly od sušenek a pytlíků od polívek. Připravili osudí se jmény, protože dárky jsme si losovali a těšili se na ježíška. Roztopili jsme jak pod Husa, nalili si další kolu s rumem, opekli si štědrovečerní párek bez chleba, protože ten všechen sežral Aleš k pálivé polívce a ježíšek už mohl přijít. Jenda Kruťák dostal tričko s babettou Easy Ride, ručně malovanou Ládinou uměleckou rukou. Petr měl nadělené klobásky, Aleš konopnou mast od koho asi? Láďa hrnek s prdelí, já větráček s ledkami hrající song Barbie girl, Koxofrk placatici, Kazdebund plnou plechovku domácí Vestecké trávy, chytře zamaskovanou ve spreji a Jenda negr sebevražedný pás plný plastické trhaviny i s tlačítkem od autodráhy a palestinským šátkem. Ihned si ho nasadil a s výkřiky Alah Agbar se převtělil nejmíň do teroristy Zarkávího. Nutno podotknout, že jeho tmavý arabský xicht v záři plamenů vypadal skutečně děsivě. Jeho výkřiky a zlověstné stíny mihotající se po tábořišti, ale zřejmě nakopli i tu bandu postižených šreků a z temného protějšího kouta se tmou počali linout skřeky až přímo nelidské. Nevědět, že tam je plná chata mentálně postižených, jistě bysme vzali nějakou zbraň a šli to něco, co vydává ty zrůdné zvuky do té temnoty ulovit a hodit na oheň. Až tak to znělo, ozvěna jejich skřeků se nesla údolím a naháněla husí kůži jistě po celém Podštejně. Honza Kruťák dostal strach a motal pantem že se bojí, že nás ty blázni přijdou zabít, že tihle lidé mají hroznou sílu a ať toho hulákání necháme, že je to jenom dráždí. Vožralej Tomek s posilněným sebevědomím díky maketě sebevražedného pásu, ovšem jen přilil olej do ohně a rozjel takový řev, až se budili lidé nejmíň v Rychnově. „Jen ať příjdou, aspoň bude nějaká prdel, určitě tě nejmíň vošukaj“ vysmíval se Jenda Jendoj a s pocitem jaký maj rváči dál komunikoval s těmi blázny. Prdel to sice byla, ale pokud by na nás vlítlo to rezaté monstrum v těch vypasovaných teplákách, tak nás s tou svojí metrovou bambitkou umlátil všechny. To ovšem docházelo jen střízlivému Kruťasovi.


Po pár minutách představení a asi neuvěřitelného sraní všech zbylých nocležníků v osadě nám ale došel rum, což jak jistě každý normální člověk ví je pro rozjetý mejdan ten nejhorší scénář. Vysvětlete ožralé bandě že už má dost a že se už dál pít nemusí. Opilec se totiž řídí  heslem - Přestat kouřit přestat pít a pak je z tebe asi, robot zcela zbavenej všech znaků lidské rasy. Sjetej Zdeněk a čerstvej terorista Tomek nasedli na Babetty a už už startovali, že jedou kamsi za světlem pro další chlast. Marná byla naše snaha zabránit jistému krveprolití kdesi v příkopě, nenechali se mámi rozumějšími a méně sťatými zastavit a opravdu pod vlivem vyjeli. Zařvali Alah Agbar a spolkla je tma. V zatáčce na kraji lesa jsme ještě zahlédli jejich mihotající se zadní červené lampy, ale pak už dočista zmizeli. My zatím přihodili na ohýnek ještě souček a zalezli si pěkně hluboko do spacáků. Spokojeně se drbajíce v rozkroku jsme přemýšleli o našich kamarádech a pomalu přijímali sázky, jestli je přiveze sanita, pohřebák, nebo benga. Oni jen potvrdili přísloví že vožralí mají kliku a opravdu dojeli kamsi na benzinu pro vytoužený rum. Cestou jen napůl opilý a napůl zfetovaný Tomek neodhadl v třicetikilometrové rychlosti odstředivou sílu vynášející stokilového motorkáře ze zatáčky a oklopil se do zákruty jako Valentino Rosi na Hungaroringu. Jeho rozpoznávací senzory ale byly značně otupeny alkoholem a THCčkem a škrtnul si šlapkou o silnici s rozjebal se tam pod lampou na mostě. Pokurvil si šlapku, odřel svou čerstvě zrekonstruovanou mašinu a navíc byl za blbce, ale jinak se mu nic nestalo. Ještě že byla jedna v noci a nikdo ho neviděl. Jistě by ho za tu estrádu někdo potleskem do držky ocenil. Minimálně policajti asi tak dvackou pokuty a řidičákem na pět let do zástavy. Těžko by pak doma manželce vysvětloval, že děti do školy a a na nákupy už bude vozit jen ona.


Tak se oba šťastně vrátili, jen trochu potlučení, ale s rumem v ruce. Nevím jestli to byla výhra i pro zbytek party, protože mi už jsme si dali pohodičku a pomalu jsme usínali. Zato oni dva se rozjeli jak hovada a začali nás pěkně srát. Honza si v zápalu vášně rozdupal brejle za litr a Klofáč neustále popíjejíce hrnul všechno co mu přišlo pod ruce do ohně a dělal vatru jak ve Vítkově. Nás polospící neustále budil, hulákal na nás, tituloval nás neslušnými jmény, strkal nám ke xichtu prdel, kolikráte i holou a tloukl do ohně jedním ze svých statných jehličnáčů. My ho střídavě posílali tu do prdele, tu do píče, ale on jako by jsme ho jen dráždili pokračoval dál v ještě šílenější jízdě. Když už se mi konečně podařilo usnout a svítala naděje že jeho šílené běsnění přetluču mokrým snem o mé manželce, se najednou ozvala rána jak z děla, z ohně se naráz stala fakule ohromná a všude kolem svítily žhnoucí uhlíky. Pohled to byl náramnej, hvězdy na nebi, hvězdy na zemi a v nich spící banda opilců. Až na to že ty hvězdy na zemi ukrutně pálili a nám začali hořet části turistického ekvipmentu za mnoho set. Mě například hořela mikina, tepláky, spacák i samonafukovací karimatka. Nikdo jsme nechápali co se stalo a čuměli jsme na sebe i na ty hvězdy jak Hitler na účet za plyn notnou chvíli. První se vzpamatoval rozjetý Klofáč. Na nic nečekal a hned nás začal všechny urážet že jsme do té pet lahve od koly nalili benzín. V tom nám docvaklo, že ten magor jak přikrmoval oheň, tam hodil zavřenou plastovou lahev plnou výparů z vodky a že teplota, těkavý plyn a uzavřený prostor vykonaly své. Uhasili jsme doutnající uhlíky, vyprcali Klofiho jednohlasně a zalezli zpět do vyhřátých spacích pytlů a doufali v poklidnou noc. Naštěstí byla. Dokonce i Klofi po nočním výbuchu zalehl a spal.


Ráno jsme se probouzeli do chladného, rosou zmáčeného rána. Kolem rozdupaná tráva, povalené babetty, rozházené lahve a potraviny, doutnající oheň a hromádka nespáleného dřeva. V tom všem se choulilo osm kocovinou zlomených karikatur připomínajících cosi z obrázků od Milana Urbana. Klofáč jak najednou odpadl, nebyl už ani schopen najít vlastní spacák a ležel jen tak na zemi, místo polštáře dřevěný smrkový klín co zůstal v lese po dřevorubcích a přikrytý jen mikinou. Petr už vzorně ustláno, jal rozfoukávat oheň a Jendu jsme našli v té samé poloze, co večer usnul, totálně ztuhlého, zkoprnělého a ztopořeného. Nevědět že je živý, mysleli bychom, že je mrtvý. Tomek vytočený z bolesti hlavy a rošlapaných brýlí nás obviňoval, kerej hajzl mu je zničil. Já se šel jako obvykle nahatý vykoupat a vyčistit zuby do řeky a sem tam nějaký opilec šel ulevit žaludku. Zrovna Tomka chytly ukrutné křeče do břicha, jak se mu tam hádalo pivo, rum, zelená, párky a polívka a letěl si ulevit do jedné ze dvou kadibudek stojících poblíž recepce. Jenže tam našeho exota čekalo nemilé překvapení. První mísa byla totálně zesraná jakýmsi totálním prasetem. Zřejmě někdo nemohl doběhnout závod se sračkou a štítící se sednout si na veřejné prkýnko se jen ohnul s lehce pokrčenýma kolenama a celou dávku výkalů velikosti správně donošeného novorozence poslal z výšky dolů zhruba do středu hajzlu. Rozstříknuté kousky exkrementu pak ulpěly na prkýnku, nádržce, podlaze a trochu i v míse a zamořily celé údolí Vochtánka. Tohle když Tomek spatřil, zadržel dech a s nářkem zabouchl dveře. Okamžitě zabral za kliku druhé latríny, ale tam na něj čekalo ještě lepší přeqápko. Trůnil si tam jeho dobrý známý rezatý šrek, v napasovaných teplákách, se kterým před pár hodinama na dálku prokecal skoro celou noc. Chudák tam seděl a tlačil, div mu voči nevyběhly a na Tomkovo „ a do píči “ zvládl odpovědět jen „ eeooeeehhhh“. Při rozhodování zda má Jenda raději usednout do hajzlu zesraného, či se pokusit vyhodit dvěstěkilového šreka, se rozeběhl do lesa a vytočil indiána do jehličí. S úlevou pak přikráčel a o své příhodě dopodrobna povyprávěl. Hned na to jsem nakopl svou babku, vzal tašku a zajel do města pro rohlíky a jogurty na snídani. Šlehající vítr kolem xichtu mě malinko dostal ze včerejší smrště a mě se podařilo nezabloudit a kamarádům opravdu dovést snídani. Po rohlíkách a koláčích se jen zaprášilo, ale koupit po chlastačce jogurty mohlo napadnout jen debila a tak mi všechny zbyly a já si ke kávě musel zežrat ještě několik mléčných výrobků.


Pak už ale nebylo na co čekat, uhasili jsme oheň, zabalili a vyrazili dom. Cestou jsme se ještě stavili v Kostelci na pumpě, dotankovat a dát si pito, ale pak už nás Aleš jako obvykle hnal na plný plyn dom. Potřeboval být doma co nejdřív, zřejmě proto, aby zmírnil hněv své přísné ženy a aby si pak večer mohl pod peřinou pohladit alespoň její kotníček. Nakonec jsme to ale uvítali všichni, potřebovali jsme se co nejdřív vykoupat, vyspat a vymyslet si o čem budeme vyprávět svým naštvaným manželkám. Jediný Kazdebund tyto starosti neřešil, místo k ženě a dítěti se těšil do svého opravdivého domova. Do domova, kde mu všichni rozumí, nevyčítají mu kde byl, proč přijel tak pozdě, že je špinavý a nemytý a že taky trochu páchne – do hostince Růžovka.
16.03.2012 20:09:33
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one