Easy Ryde - Pastviny 2008

Easy Ryde - Pastviny 2008 - obrázek

Easy Ryde - Pastviny 2008 - obrázek

V pořádí druhá šílená jízda na Babetách, tenkrát jsme vyrazili v srpnu na Pastvinskou přehradu

Co čert nechtěl, tři měsíce vytekli, ženský nám o dost zestárly, my chlapi jsme zas o kus vyzráli, dovolená v hajzlu, po ránu kosa, ale co je hlavní a kvůli čemu špiním další kus papíru – EASY RIDE – SPANILÁ JÍZDA NA BABETÁCH  je tu zas. Tentokráte jsme měli malinké bezvýznamné dilema s krycím názvem této akce. Poslední Memoriál Franty Sahuly, zahynuvšího kytaristy ze souboru Tří Sester, bylo již okoukáno a kvůli image celé této zrůdné akce to chtělo název malinko upgradovat. Padaly zde nesmělé návrhy na…, ale nakonec, shodou okolností, těsně před odjezdem Barča Špotáková mrskla tím klackem až přes vrata Čínskýho staďáku a taxme akci pojmenovali po ní – EASY RIDE 2 ANEB SLÁVA BÁŘE. Černej Aleš ještě v zápalu příprav plánoval zhotovit zástavu, ale asi se mu s ní nechtělo dělat a tak se jelo i bez práporu.

Přípravy byly stejně vehementní jako posledně. Aleš tím vejletem už od srpna žil, přičemž skrzevá to zanedbával rodinu, což jeho paní těžce nesla a tudíž i byla ohrožena jeho účast. Nejprve si ale zrekapitulujeme veškeré účastníky zájezdu. Z minulého ročníku nám na poll position stálo hard core – tvrdé jádro. To jest Černej Aleš Vyhnánek – srdce celého ansáblu a zakladatel babetového spolku. Další negr Honza Tomek Netáhlo, syn starýho nétáhla, který když doma pálil kořalku, vybouch mu kastrol do xichtu a na nezbytně nutnou dobu vypadal jak vomrzlej fašista ve Stalingradu. Dále koxovej frňák Zdeněk Klofáč, bylinkář, šéfkuchař kořeněných specialit a největší jaroměřskej kalič od dob, kdy se kondomy vyráběli z rybího střeva. A nakonec já Starej Pompano, táta mladýho Pompana, sepisovatel, kronikář a navigátor. Navíc jsme se díky ohromné agitaci zejména od Aleše rozrostli o další tři kusy. Laďa Martínek, vypraveč, bůčkožrout a syn starýho Martínka, největšího vetešníka v okolí, kterej má stodoly narvaný všelijakejma věcma co jsou škoda vyhodit, kde se zakopává dokonce i o rameno z autojeřábu. Sodier Jirka Panovskej, veterán z války v Bosně, kde hlídal modrý přilby co hlídali Bosenký policajty, kteří zase hlídali bosenský civilisty. A jako bonus Jenda Kurták, neboli kruťák, vyznavač jednotek Afrika Corpse, kterého jsme do naší party strhly našema historkama z prvního vejletu. On ač nemotorista, co rajtoval motorovýho koně naposled v autoškole, se nerozpakoval, koupil ČZ 125, naučil se na tom jezdit a jako motospojka a nosič těžkého nákladu byl přijat do spolku infantilních Babetářů.

Termín byl tedy pevně ukotven na 2.9.2008 a destinace byla směle zvolena Pastvinská přehrada. Cirka 70kiláků do Orlických hor, kde nás zejména za Rychnovem čekali kopce hodné etapy Tour de France, na jejichž krajnicích by do škarpy dřinou jistě blil vejce od snídaně i Lance Armstrong. Sraz jsme měli ráno v devět v Jaroměři u Penny, což je takovej ten drahej obchod, kde si lidi myslej, že když si budou zboží tahat rovnou z beden na paletách bude to jistě o dost levnější. Tak odtud byl hromadný start. Já, ignorant všech ignorantů a lempl co má na všechno dost času, jsem se nepoučil z předchozího ročníku a opět jsem balil a prováděl údržbu stroje 15 minut před odjezdem. Láďa s Alešem už u našich vrátek nervózně postávaly, jelenicej přelešťovali dokonale nachystané babety, zatímco já jsem sháněl oblečení, karimatku, benzín, nějaké nářadí a Dižonskou hořčici, která mě posléze měla parádně zpestřit cestu, nůž, skládací kleště, vlajku a spoustu jiných potřebných věcí. Ale nepředbíhejme. Malinko mě uklidnil telefonát od Tomka, co s Panovským nemohli nakopnout jeho motor a tudíž volali, že to bude na dýl a tak a´t jsme v klidě, že je čeká generálka. Já i díky tomu si v poklidu zabalil, kobylu obalil a s rodinou se rozloučil. Na parkovišti u krámu už byli všichni, takže jsme zkompletovali peloton, nechali se vyfotografovat, dokoupili chlast, nasadili helmy, české vlajky z výprodeje přišpendlili na blatníky a vyrazili vstříc dobrodružství. Musím ale ještě dopsat jednu velice důležitou poznámku o snídani. Koxovej frňák se na parkovišti vytasil s parádníma mafinama. Všem nám nabídl, že a´t si vezmeme, že to teď dopékal a jsou to mafiny specoš okořeněné a že když se zakousnem tak bude všem lidem na celém světě dobře. Byly teda vynikající, slaďoučké, jen se z nich trochu linula vůně podezřelého kopru. Nic jsme na to ale nedbali a skoro všichni si po kousku dali. Pak už ale došlo na slavnostní nakopnutí a odjezd směr letiště Josefov, kde jsme měli doplnit pohonné hmoty.  Po dotankovaní už se ale valilo vstříc Orlickohorským kopcům, loukám a uzkým silničkám, jistě lemovaným špalíry krásných dívek a žen, vítajíce a mávajíce na nás ubrečenými kapesníky. Cesta utíkala krásně, všichni jsme dosahovali místy až čtyřicetikilometrové rychlosti, až na Jirku Panáka, stodesetikilového mastodonta, který nedobrovolně uzavíral náš peleton. Jeho bába 207 se s ním nelidsky dřela a dosahovat s takovým nákladem rychlosti přes třicetpět prostě nešlo. Na jedné křižovatce za Jasennou, jsme se celá partija zastavili, že na chudáka opozdilce počkáme ať jedeme jako stádo. On se ale kolem nás prohnal, ani nepřibrzdil, ani nepoděkoval. Projel a jaxe za námi otáčel a řval pojeďte čůráci, vjel předním kolem za krajnici, kde zrovna jako na chuja spadl nějakému jezeďáku z vleku hnůj, on se po něm smekl, vystřihl si tam dvojtý salchov jak Pluščenko na rybníce, tak tak že se nerozjebal v příkopě a jeho cesta do Pastvin neskončila na lůžku nejbližšího krankenhauzu. Další zastávku jsme si dali v Českém Meziříčí u krámu, koupili si ještě nějaké pití a poštelovali karburátory. Já se ujal tunění Láďova a Panákova karburátoru, protože od předešlého týdne jsem byl nabytý poznatky a vědomostmi o principu a funkci všech těch hejblat a šroubků, protože ta moje svině mi celej týden cukala a plivala a já ji v jednom kuse rozebíral, čistil, skládal a proklínal. Kousek nad Přepychama, jsme hladový rozbalili další tábor a rozhodovali zdali rozdělat či nerozdělat oheň na buřty. Byli jsme u lesa dříví sice dost, ale nikomu se nechtělo a tak jsme si uzeninu dali jen tak studenou. Klofáč opět vytáhl zákusek aby partu podělil a já magor si zase kousek mafiny vzal. Již tam se mi začala mírně motat hlava a začal jsem se neplánovaně smát i uplnejm kokotinám. Tam mi došlo, že s těma mafinama není něco pořádku a že jsem to asi neměl žrát. Nikomu ale po nich nic nebylo a taxem se ujištoval, že jsem se asi nadýchal z výfuku přede mnou. Kdoví na co ty hovada vůbec jezděj. Po dalších pár kilometrech jsme byli nuceni udělat další pauzu, protože na jakési křižovatce pod lesem jsme ztratili orientaci a nevěděli kam se vydat. Vyslali jsme tedy Jendu na čezetě, ať prověří obě možné cesty. Zatímco jsme tam tak postávali a čekali na motospojku, naproti na cestu do lesíka zajela dodávka a za ní osobák. Z něj vylezla pěkná panička v lehkých šatičkách, s dekou v podpaží a vítala se s nějakým montérem co přivalil tou dodávkou. Chvíli cosi domlouvali a paxe spolu vydali hlouběji do lesa. Paní se po nás tak nervozně otáčela a stále kontrolovala, zdali jí někdo nevidí. Zřejmě jsme tam načapali nějaký chlípný pár, co se tam sešel za účelem mimomanželské kopulace a zcela jistě jsme jim trochu překáželi a vháněli do jejich prasáren notnou dávku nervozity. My se chvíli chechtali u cesty, ale pak jsme za nimi vyrazili, řka že se třeba něco přiučíme, či okoukáme. Mnoho jsme toho ale nezažili, protože než jsme stačili spatřit třeba i holý kotník, přiburácel se Jenda s čezetou, pln nových zemepisných souřadnic. Nechali jsme teda nevěrníky jejich nevěře a vrátili se ke strojům. Po udání směru partra vyrazila dál. Já ovšem moji starou jednorychlostní čubku už nenahodil, nenašlápl, ani neroztlačil. Ukázalo se, že asi nejsem až saz tak dobrej tuner a že ten minulý týden praxe byl asi málo. Chvíli jsem koketoval s návrhem že ten krám rozkopu v přilehlém lese, jednotlivé díly zakopu na různých místech sto metrů pod drn a na slovenský výrobní štítek se slavnostně vyseru, ale nakonec jsem si dal sílu a s pomocí negerskou se jal opravy. Rozmontovali jsme teda karburátor, vyčistili hadičku, trysku, poprosili, vyměnil svíčku, ale hovno. Ten zelenej krám se prostě rozhodl že mě dál nepotáhne. Nezbývalo mě teda než vyšlapat kopec pěšky a dolů ke klukům pak nějak sjet. Přemlouval jsem Jendu aby mě za sebou táhl, ale bál se že se kajsi rosekáme a a´t to radši sám vyšlapu. Já byl ale línej jak vietnamec u míchačky a taxem ukecal negra Tomka, který mě do závěsu vzal. Jak mě táhl, párkrát mi to v motoru fluslo, škytlo, bouchlo a bába naskočila. Na nic jsem teda nečekal a valil na plnej korek dál k Rychnovu dokuď to jelo. Jaxem byl zapálenej do jízdy a jak mě vítr šlehal kolem uší, neslyšel jsem ani, že se mi z nosiče vymotal batoh a že mi spadl v plné rychlosti na tvrdý povrch asfaltové silnice. Jenda jedouce zamnou, ho sebral, dojel mě a mavajíce mi s báglem před xichtem mě donutil zastavit. Baťůžek jsem tedy počal pečlivě vázat na nosič, když mě ovanula opojná vůně mé Dijonské hořtice. Kurva to je vůně, já mám chuť na tu hořčici, pravil jsem. Kurva hořtice!!! Prolétlo mi hlavou že je ve skleněném kalíšku a že jsem jí asi rozjebal. Otevřu batoh, vůně francouzké lahůdky mi málem roztrhla rypák a pohled dovnitř mě ujistil v tom, že největší idiot z celého souboru jsem já, protože jen největší idiot si do báglu mezi všechny věci dá hořčici ve skle. Sklenice byla roztřískaná na pucle o tisíci kusech a žlutý obsah z puclí byl roztříkaný po celém batohu. Hořtice byla v ponožkách, v teplákách, v kartáčku na zuby, v rucníku, v tričku, v sušenkách, v chlebu, no kurva úplně ve všem. S pomocí dvou malých kapesníčků a trsu trávy jsem něco málo hořtice vyčistil, ale moc to nešlo a tak řka že na to seru, že jsem starý prase a těm je to jedno, jsem vak zavřel připevnil na nosič a letěl za klukama, kteří chudáci opět čekali na mě.

Toto se stalo v Ličně a tam na mě THC z těch marihuanových mafin zautočilo s plnou parádou. Ztratil jsem pojem o čase, palice se mi motala jak bych usnul na řetízáku a smál jsem se všemu jak Novotnej v estrádě na Nově. To co se stalo dál už si prostě nepamatuju a tak o tom ani nemůžu psát. Matně si vzpomínám že mi mašina zase nejela, že mi ji kluci někde u pumpy zase opravovali, že jsem stál v Rychnově před krámem, zatímco partija nakupovala a že jsem padl na záda, kdesi u lesa na občerstvovací stanici. Tam se společně se mnou zhroutil i netáhlo, o Klofim ani nemluvím, ten byl zelenej už na startu, těma mafinama se jen posunul o jeden level výš. Tam z něj z vocase vypadlo, že to s tou trávou trochu přehnal, že dal do každé buchtičky asi jako na tři jointy. Tam kdesi u lesa jsme si teda dali nucenou přestávku, kluci vychlastali nealkoholická piva a já v záchvatu smíchu čekal až se trochu zmátořím abychom mohli pokračovat ku cíli. Chtěli jsme tam rozbít regulerní tábor s ohněm a se vším bordelem co k němu patří. V Panákoj se ale ozval jeho hasičský duch, podporovaný lepením známek do legitimace dobrovolných hasičů a začal pyskovat, že oheň se může rozdělávat 90 metrů od lesa a že my nejsme ani v polovině a podobné požárnické kokotiny. Fašista Jenda zase že támhle jezdí nějaký pán s traktorem a že to je asi jeho pole a že se na nás bude hněvat a třeba by nás i huboval. Hovno, reagoval fotbalový chuligán Aleš, a´t si zkusí se přijet a něco píčovat, naklepeme mu rohy a ještě se povozíme na tom jeho traktoru. Kurva dyť nás je sedm. Místo ohně jsme sebou akorátak jebli do trávy a párky žrali zase studené.

Dál pamatuji až pastvinskou přehradu, jak tam stojíme v řadě, fotíme se a plácáme se po zádech, že až na mé drobné výpadky a poruchy jsme cestu pokořili. Partija našla jakýsi kemp, neptejtese mě kde, nevím to, znovu bych tam už netrefil. Uvítala nás taková hodně stará baba ve vytahaných teplákách jejichž guma se lehce třela o bradavky povadlých prsou připomínající dvě rozmočené veky a dědek jen v trenkách s hnědou prouhou vzadu a žlutou kapkou vpředu. Babka byla moc ráda, že má ještě na sklonku sezony hosty, protože kemp byl již úplně prázdný. Dostali jsme k dispozici dvě chatky nedbale přepracované ze stavebních buněk. Nábytek v nich pamatoval ještě rekreace ROH, matrace a deky jakbysmet. Na delších stěnách buněk byly na vrchu přišroubovaná okna, před kterýma ale nebyly vyříznuty díry, tudíž okna byla přišroubována jen tak na stěně a tudíž k hovnu. Vypadalo to nesmírně kýčovitě a neřemeslnicky, ostatně jako celý kemp i s přilehlou budovou, kde domácí bydleli. Elekrtické rozvody po kempu byly zhotoveny stylem A JE TO! Systém prodlužovaček ze zbytků nepotřebných kabelů, různých krabic, drátů a lamp do kterých pršelo, vzbuzoval nedůvěru a zejména nám elektrikářům naskakovala husina jak antiperle, když jsme se k tomuto bajkonuru jen přiblížili. To nám ovšem nebránilo v tom abychom si vybalili, převlékli se do tepláků a vrhli se do vaření gulášové polévky. Bába z kempu nám nosila jedno pivo za druhým, kafíčko, my se cpali luxusní gulášovkou, kterou Láďa vyznavač nejostřejších pokrmů solidně přiostřil a bylo nám dobře. Drogové opojení z mafin z nás už ustoupilo, jen kuchař Klofi zakousl ještě jednu, čímž zvýšil počet sežraných jointů na devět a to i s takovým ostřílených narkomanem zacloumalo tak, že opodál padl držkou do trávy, kde zůstal bezvládně ležet notnou chvíli. Aleš, řka že se rád stará o sťaté kamarády ha nakulil na karimatku, aby ho snad ráno záda nebrali, či aby se nenachladil. Zbytek party, se cpal buřty, pivem, kořalkou a sušenkama a konverzoval s hlučností hodnou partě motorkářů. Kem byl ale prázdný, tudíž náš, tudíž jsme si mohli hulákat jak na Sibiři. Po pár hodinách, byla skoro již tma, se Klofi žřejmě odpočat jal odchodu z improvizovaného lůžka na louce a přisedl k nám ke stolu a snažil se zachránit večer. Dal si lžíci gulášovky, kus mafiny a se skleněnýma očima se odpotácel do chatky, kde sebou seknul do nejbližšího pelechu. Tím pro něj večer zkončil a ještě dříve nežli začal. My ostatní jsme kalili jak zběsilí, lili do sebe střídavě kyselý pivo, voňavý rum, lepivou zelenou a pálivou vodku, prokládajíce to sem tam ubalenou koprovou cigaretou. Jenda Kruťák, bůhví co s náma vylitýma měl za lubem, protože on se furt držel ve stavu střízlivosti a na každé postěžování si na náš zdravotní stav, že mě bolí hlava, že se jdu vyblejt, že mě bére pajšl se vzdycky vytasil s brufemem, ať si vezmem, že jich má dost. Pak stačilo jen si divně krknout a Jenda už zas vem si můj Brufem. Kdoví co to měl namíchaný za driják a kdoví co nám chtěl ve stavu podobném rauši udělat. Těsně před tím než jsem odpadl i já si matně pamatuju Láďovo vyprávění o milionech muněk kdesi ve slepičárně, ale pak jsem se zklapnul a nic ví nevím. Zbytek party ještě notnou chvíli zvyšoval přůměr vypitých piv a kořalky na osobu, ale o tom jsem se dozvěděl jen z vyprávění. Prý, když jim došlo dřevo na oheň, vylosovali kohosi ať donde přo nějaký klacky. Přinesl náruč, ale hořelo to na hovno, jak to bylo sirový a mokrý. Aleš tam ale kdesi pod střechou objevil nadělané krasné suché špalky a tak došel pro partu a tuto zásoby na dlouhé zimní večery postupně přemístili ze suchého přístřešku na horké ohniště a přeměnili ji v hromadu popela. Oheň to byl parádní, musel být vidět i z oběžné dráhy, akorát že takhle jsme důchodcům v srpnu spálili dřevo které je mělo hřát v lednu a oni pak  budou v kose sedět s rampouchem u držky, revmatem v kloubech a zubatou s kosou za oknem a píčovat na bandu vyjebanejch jaroměřskejch mopedistů. Ovšem vím to jen z doslechu.

Ráno pro nás bylo krušné. Nikoli snad pro bolehlav, či zkažený žaludek od mixu chlastu. Nýbrž ukrutně nás bolela břicha a sračka zákeřná nás honila po poli. Schodli jsme se na tom, že to bylo z toho hnusného kyselého piva. V kempu ani noha už přes týden a první natočené přinesla ihned po našem příjezdu. To nemohla stihnout narazit. A kurva, tak ona nám načepovala to pivo ješte z půli srpna, které tejden hnilo v trubkách. To se pak není čemu divit že se můžez z podoby vysrat. I přes to všechno jsme se ale nechali zlákat na česnečku, do které jsme vkládali naděje na údržbu žaludku, která nás ale zklamala, poněvač byla ještě hnusnější než to pivo. Děj se vůle boží, zakleli jsme a natruc břichabolu ji stejně všecku sežrali. Chvíli ještě babka otravovala s adresou, že nám bude posílat přání k vánocům a všelijaké novinky. Nikdo jsme ji nechtěli dát, báli jsme se, že nám později přijde účet na něco zničeného, co jsme v noci potloukli, ale skrzevá alkohol o tom nevěděli. Popřípadě že přijede auto s vlekem pro to spálené dřevo. Nakonec jsme ukecali Láďu, který jako nejstarší a s nejvyšším počtem dětí, měl by být nejslušnější a pravděpodobnost výtržnictví je u něj pro to vyloučena. Předal jim teda adresu, dědek si nás ještě na památku vyfotil – asi pro policii a už už na cestu domů.

Jako obvykle jsme cestu zpět brali jako Karel Loprajz trening na Rally Dakar a taxme zastavili jen asi třikrát na kouřovou. Žádná porucha, žádná nehoda, žádné drogy. Ty až zase příště.          FOTKY K ČLÁNKU

06.02.2009 03:40:04
pompano
Tento web byl vytvořen pro mou rodinu a přátele. Na případné kritiky cizáků sere pes.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one